Osvícení, jako zamilovanost

Zamilovaný nepotřebuje svět, neřídí se pravidly, nepotřebuje schválení okolí, nehledá nic vnějšího, ale je raději sám, aby hluboce procítil sílu svého vnitřního ohně, který ho naplňuje natolik, že to září všude kolem. Zamilovaný je mimo mysl, kterou odložil a nechce se vracet do její přízemnosti. Zamilovanost je jako opojný nápoj, kvůli kterému zapomínáme na krutý svět.
Pravá zamilovanost je prožívání opojné celistvosti, vyplývající z toho, co jsi objevil/la pohroužením se do sebe sama. Odkryla se tvá pravá hluboká podstata, která je ohromující, naplňující. Byla jen skrytá za bariérami lpění, koncepty myšlení a udupána ruchem světa. Pod tvrdou slupkou je měkké srdce.
Tentokrát to už není iluze. Nejde o spatření potlačených aspektů sebe sama v partnerovi. Nejde o idealizaci nedokonalého člověka. Nejde o neuchopitelný cit, který se přihnal jako bouře a pak náhle zmizel. Tentokrát je to vědomě prošlapaná cesta duchovního poutníka, který byl v minulosti inspirován dřívějšími závdavky opojnosti a závratnosti lásky. Tentokrát objevil podstatu, která není nepolapitelná, či zrádná. Tentokrát jde o vědomé prošlapání cesty do niterných hlubin duše, jež existují mimo čas a prostor. Jde o bezpečné útočiště, nejniternější a nejsvětější místnosti duše, ve kterých se přebývá pouhým věčným bytím. Beze snahy, bez úsilí. Všechny techniky, učitelé i moudra z knih musí nakonec utichnout, když má být uchopena věčná, živá podstata. Musíme se stát dětmi a zapomenout na složitost světa. Musíme jen být, rezignovat na svět, když jsme se dostali do bodu, kde není úniku z prožívání marnosti, prázdnoty a samoty. Duchovním vzestupem odkrýváme skutečnou podstatu světa, kterou je prázdnota. Nezbývá, než přijmout celé to niterné vědění, které se zdá nevyhnutelné. Tím jsme se vydali vstříc všemu nepříjemnému a děsivému co v sobě skrýváme. Pomalu se s tím smiřujeme, neboť najednou by se to prozření nedalo unést. Pomalu utichá naše reaktivita a vkrádá se absolutní neutralita. Není totiž kam jít, není co dělat, a nelze ani nic zvenčí přijmout, když jediným východiskem je hluboké JÁ v sobě samém. Je zakletou láskou, kterou osvobozujeme odevzdáním. Nedokážeme-li se zastavit sami, život nás zastaví a přiměje nás k té nepříjemné konfrontaci se skrytou pravdou, abychom se vzdali vzdoru a přiznali si to, co nevědomě skrýváme. Když nás život vede k čelení nepříjemnostem, vede nás k uzemnění, ukotvení. To je propojením nebe a země uvnitř duše.

Láska je přijímání

Láska netouží nic vědět, nepotřebuje nic znamenat, nenamáhá se prosadit. Láska je nekonečné přijímání toho, co je, takovým, jakým to je. Láska se smiřuje s celým světem, neboť celý svět jí může být ukradený. Láska na jedné straně miluje celý svět, ale nic od něj nepotřebuje, protože vše co ji naplňuje, prýští zevnitř. A právě proto že Láska svět nepotřebuje, může ho opravdově a bezpodmínečně milovat i se vší krutostí a nespravedlností, kterou obsahuje. Jedině láska zcela odkládá ego a objímá ve své náruči vše co je takové, jaké to je.
Všechny kompenzace, naplnění, spravedlnost i bezpečí prýští zevnitř duše, kam se uchylujeme, když se iluze o světě dokonale rozpadla. Se zvyšující se bdělostí, se díváme ubohosti světa přímo do tváře. Marnost chaosu světa koncentruje naši bdělou pozornost do duchovního středu sebe sama. Když v tom již dlouho setrváváme, uklidní se všechen náš neklid a svět se pro nás smrskne do jednoho niterného bodu nekonečna. Do pramene naplňující Lásky. Do očistného zjištění, že:

Pokud realizujeme sebe sama a rozpoznáváme se jako Láska, stáváme se jí samotnou. Je to mystické propojení člověka s Bohem. V tomto bodě nekonečna, jsme božskými a probouzíme se do diametrálně jiného vnímání reality. Od naplnění svých tužeb už nejsme vzdáleni, ale spočíváme přímo v energii dokonalého naplnění. Nepochybujeme, že máme vše, co chceme a že k nám bez zábran přichází vše, co potřebujeme v ten správný čas a ve správné míře. Stali jsme se živou manifestací všeho, po čem jsme kdy toužili a zcela bez námahy pozorujeme, jak nám samo přichází vše, co je nám určeno. Bez úsilí. Život se děje sám a my jsme svědky toho dění. Jsme unášeni proudem života, se kterým jsme v dokonalé symbióze. Jsme jeho neoddělitelnou součástí, o kterou je postaráno a která je milována.

Co v tomto kontextu znamená účinná manifestace přání? Něco úplně jiného, než je úsilí v tvoření. Zpočátku duchovní cesty možná vyvíjíme velké úsilí vědomě změnit svou vibraci. Jinak to neumíme. Avšak podstatou kvantové úrovně Božího Ducha je zrcadlení. Tvoří neprostupující pole Ducha, podle toho, jakou vibraci vysíláme. Nedostáváme to, co tvoříme, ale to, čím JSME na vibrační úrovni duše. Klíčové je být duchem v cíli svých tužeb, ne usilovat o výrobek. K tomu zjištění musíme dojít. Ale jak se stát šťastným, když uvnitř duše sídlí bolest? Zpočátku to vypadá neutěšitelně a pokračuje to umělým vytvářením masky, afirmacemi, vizualizacemi, neboť to ani jinak neumíme. Jak máme vytvářet bezpodmínečnou Lásku, když nevíme, jak to vůbec uchopit? Nerozumíme zprvu ani tomu, že cokoliv chceme dosáhnout, nemůžeme vytvářet, neboť tím již jsme…. Rozdíl mezi blaženým cílem a stavem neklidného nitra, je zpočátku propastný, neboť nevidíme sami sebe skrze beriéru světských přesvědčení. A proto klepeme a prosíme, jak to jen umíme…

Cesta sebepoznání

Opravdová změna začíná pozorováním toho, co láska není a co nás uvnitř sžírá a vyrušuje z harmonického stavu. Musíme si začít uvědomovat skrytou bolest duše v meditačním ztišení. Uvědomování je přijímání. Kdykoliv od svých temných hlubin duše prcháme, posilujeme jejich podprahový vliv. Stále silněji se pak dožadují pozornosti a manifestují se nám vně jako temný osud, který nás pronásleduje. Meditační ztišení, ve kterém se setkáváme s veškerou temnotou duše, nás zevnitř pročišťuje. Žádný únik do závislostí, ani přehlušení vnitřního hlasu vnějším ruchem, není řešením, ale oddálením a prohloubením temnoty duše. Umělé masky, které si nasazujeme z pozice ega, nemají transformační účinek, ale zhoršují stav. Jedině nekonečná pravdivost, kterou v sobě odhalujeme před tváří Boží, je klíčem k transformačnímu uzdravení.
Porozumění svému vnitřnímu ďáblu – egu a jeho démonům – vzorcům strachu a ublížení, je léčí, propouští, přijímá. Atakují nás jako živoucí entity do té doby, dokud s nimi interagujeme a krmíme je svou energií. Pokud je pouze pozorujeme, uvědomujeme si podstatu jejich zhoubného vlivu a mechanismus, kterým nás vyrušují. Překonáváme jejich vliv nad námi svým bdělým vědomím, které je jako paprsek slunce. Jako laser chirurga.

Bdělost je setrvávání v přítomném bytí, bez úsilí. Bdělí jsme, když svou energii soustředíme jen na setrvávání v teď. A dosažením bdělosti dosahujeme klidu, smíření, ztišení, radosti, lásky. Přibližujeme se tím sami k sobě, abychom zjistili, že vše, po čem toužíme, jsou potlačené stránky sebe sama, neboť skrytá podstata nás samotných, je již božská a má dokonale vše, po čem touží.
Nejde tedy o to něco tvořit, neboť úsilí, se kterým se namáháme něco vytvořit, je manifestací nedostatku, který se snažíme zaplnit. Čím více se snažíme dosáhnout budoucích cílů usilovným konáním, tím více se nám zrcadlí neustálá snaha a cíl někde v budoucnu. To se nám pak také děje – vrací se nám věčné snažení a nedosažitelný cíl. Napřahujeme se po horizontu splněných přání a horizont se od nás vzdaluje stejnou rychlostí, se kterou za ním běžíme. I když na cestě dosahujeme materiálních cílů, neskýtají ten klid a spásu, které jsme očekávali. Poskytují nekonečné kolečko závislosti, či chtivosti, chuti, která roste s jídlem. Je to realizace prázdnoty v kolečku krysího závodu.
Pravá cesta k růstu vědomí je v bdělosti, která se nedá vyrušovat, ani vyprovokovat. Je to vyváženost mezi póly, nacházení rovnováhy skrze bdělé pozorování. Vyváženost je harmonie, která zdolává všechny výzvy s klidem. Neutralizuje napětí elektromagnetické podstaty reality. Bdělostí setrváváme v klidu a noříme se do vlastních hlubin duše, které se stávají chrámem, pevností i ochranou. Míříme k dokonalému zastavení neklidu i úsilí. Bdělost je otevřeností vůči světu. Bdělost je staven neodporování čemukoliv, co právě je. Bdělost je přijímání čehokoliv, co se právě děje, jako bychom si to sami vybrali.

Dynamika manifestace a zhmotnění přání se pak zcela obrací. Když realizujeme své naplnění setrváváním v bytí bez úsilí, realizujeme naplňující podstatu. Žijeme plností ducha a vnější realita nemůže jinak, než zrcadlit nám tu plnost na materiální hojnosti. Vnitřní hojnost se zrcadlí na synchronicitách a lehkosti bytí. Tím, že dokážeme jen být a neusilovat, nic si nevyprošujeme, s ničím nesoupeříme ani nezávodíme, vysíláme vzkaz, že vše již máme. Vnější realita tedy přivádí vše potřebné v pravý čas a míře. Zastavením úsilí v dokonalém zvnitřnění, jsme se stali dokonalými pozorovateli, ke kterým přichází vše, co souzní s božskou podstatou duše, která nyní může být hluboce sama sebou. Zmizelo potlačování, zmizely bloky, zmizelo lpění, zmizelo utrpení. Vše, co potřebujeme, přichází samo a v hojnosti.

Duchovní očista

Na vědomé cestě za Láskou dochází k očišťujícímu procesu, neboť člověk se staví proti ďáblu. To prakticky znamená, že čelí všemu ďábelskému v sobě. Ďábelské je vše, co nás připoutalo k realitě forem. Mysl, která nelze ztišit, sužuje a trápí člověka, a energeticky ho znečišťuje. Nenechá ho odpočinout, neboť mu stále předhazuje strachy, viny, obavy, atd. Tento vnitřní stav stálého neklidu se pak promítá i na vnějších okolnostech. Je to ďábelské zajetí, které trápí duši tak dlouho, dokud hledající nenalezne útočiště v prostoru za myšlením. Mysl se nezklidní jinak, než že se tomu zcela otevře, přizná své trápení a odevzdá ho. Odpor vzbuzuje protiakci. Musíme pochopit podstatu zhoubné mysli, která se podobá rozladěnému přehrávači a dokud jí člověk bere vážně, je v pasti. Dokud se s ní ztotožňuje, je ztracen. Čím usilovněji se snaží řešit problémy mysli, tím usilovněji se mysl hlásí o slovo. Avšak ignorování mysli v meditaci, přináší porozumění o její relativnosti a o tom, že nejsme svou myslí. Mysl je spojena s linearitou forem a je vtažena do relativní objektivnosti materiálních forem. Naše skutečná podstata, to kým v hloubi duše opravdu jsme, je duch, přebývající v nelinearitě, věčnosti a Lásce. Nalezení naší pravé identity je cíl cesty za osvobozením.

Utrpení vychází ze vzorců mysli, která se brání tomu, co JE. Mysl vzdorující nějakému aspektu reality je reaktivní, vtahuje nás do kolečka krysího závodu. Osvobození je jedině ve schopnosti nehrát s myslí tu hru. Nereagovat jakkoli emočně, nechat být podvědomé impulzy, nedat se vyprovokovat. A očišťující duchovní cesta s sebou nese výzvu čelit všemu zhoubnému, ďábelskému v nás i kolem nás. Čili všemu, co je spojeno s tělesnou identitou. Nejsme ani mysl, ani tělo. Jsme duchem, ke kterému se odvracíme v hlubokém zvnitřnění. Náš duch je součástí Boha. V duchu se Bohu podobáme, neboť jsme jeho odrazem v holografické podstatě. V duchu jsme s Bohem propojeni skrze Lásku. A žitá Láska je nejpřímější cesta k Bohu a k vysvobození z utrpení světa.
Duše je Boží chrám uvnitř nás a každý kdo vchází do chrámu, vchází na svatou půdu, má být očištěn, usmířen a má odpustit. Pouštíme se vzorců utrpení, strachu, závislosti, lpění. Nechat být křivdy světa je cesta jak se očistit. Vyzpovídat se Bohu v modlitbě je očista, která předchází vstupu do nejsvětější místnosti duše.

Láska očišťuje

Kdo objevil svou podstatu, své vyšší duchovní JÁ, objevil prostor vrcholného klidu, ticha, odpočinku a Lásky. Podobá se zamilovanému, který nachází útočiště v náruči své Lásky. Zamilovanost očišťuje člověka. Zamilovaný se lehce vzdává celého světa, aby získal to jediné, co mu dává všechno naplnění, všechny postrádané součásti své duševní celistvosti, a činí ho blaženým.
Zamilovaný se povznáší nad posuzující mysl. Zamilovaný lehce odpouští a nechává být minulé křivdy. Opouští krysí závod, nekonečné kolečko utrpení. Zamilovanost činí člověka úplným. A hovoříme zde o duchovní zamilovanosti, která není náhodná, ale vědomě dosažená. Nicméně ta lidská zamilovanost, která postihuje člověka nečekaně, je jako závdavek, či ochutnávka toho trvalého, k čemu máme vědomě směřovat. Lidská láska je často jen pomíjivou iluzí, ale otevírá bránu srdce, která se pak pod náporem ducha světa zase uzavírá.

Jedině v bezpečném prostoru ducha, se lidské srdce může zbavit okovů systému a otevřít se. Proto každý duchovní poutník hledá v podstatě jedinou věc. Nejhlubší komnatu své duše, ve které je věčný život, nepopsatelný klid a bezpodmínečná Láska. Až ji nalezne, stává se tím, kým opravdu JE. Láskou, zdánlivě zranitelnou, ale fakticky nedotknutelnou. Kdo spočívá v bodu Absolutna, uvnitř své duše, splývá s Bohem, je Láskou, je Božím svědkem a je nedotknutelným, neboť dokonale manifestuje své Božství a svět nemá jinou možnost, než mu zrcadlit to, co je Božské a dokonalé. Svět osvíceného je pak zdánlivě stejný, jako svět ostatních. Ale osvícený ho prožívá lehce a povzneseně. Potkávají ho neuvěřitelné synchronicity a svět, který ho obklopuje, je barevnější a slouží mu bez vynaložené námahy. Duchovní zamilovanost je hlubina povznášejícího ducha, která ho provází kamkoliv jde. Aura jeho nedotknutelnosti a moci přitahuje, ovlivňuje a mění celé jeho okolí.
Ačkoliv můžeme oscilovat kolem bodu Absolutna, anebo jsme se ho někdy jen dotkli, slyšíme hlas Pravdy, kdykoliv zazní, kdykoliv ji uzříme, rozpoznáváme svého duchovního pastýře (Krista), který má svůj stan rozprostřený hluboko v našich duších a vyzařuje skrze otevřené srdce.

Kristus, přicházející do tvého domu, je jeho duchem, který vstupuje do tvého těla. Společná večeře je sdílenou účastí na jeho duchu, stejně jako na slávě jeho kralování. Krista můžeš pozvat jedině svou otevřeností a odevzdaností, abys prožil společnou účast na Lásce, kterou zosobňuje.

Očista bolí

Očista duše je v podstatě nepříjemná věc. Často se jí podvědomě bráníme, nebo unikáme z jejího sevření do tělesných závislostí a nevědomé zábavy. Nasazujeme si masky, abychom překryli bolest duše, abychom sami sobě namluvili, že vše je v pořádku a není třeba nic dělat. Očista znamená, že čím dál jasněji vidíme pravdu, kterou v sobě popíráme, nechceme jí čelit, nechceme si ji přiznat. Čím dál více vnímáme prázdnotu a povrchnost světských vztahů, světských cílů, světské společnosti.
Ďáblův svět je nápodoba. Je to plno prázdných forem, které postrádají obsah. A jestliže vám v poslední době krachuje váš život a vše postrádá smysl, pak jde o volání vaší duše po Skutečnosti. Neboť nyní již je nejvyšší čas pro vyvolené. Proč ještě váháš? Na co čekáš?
Skutečnost je Láskou a vy jste tou Skutečností. Jste-li pohlceni prázdnými formami, je ve vás srdcervoucí touha po živé Skutečnosti. Nechte starý svět spolu s vaším starým životem rozpadnout, abyste přešli od nápodoby k Pravdě. Čemu se ještě bráníte? Budou vám chybět nefunkční vztahy, sobečtí lidé, neurotičtí manipulátoři? Bude vám chybět pokřivenost politiky, zdravotnictví, které trvale udržuje vaši nemoc, školství, které nerespektuje duši a uzavírá lidský potenciál? Budou vám chybět náboženství, které lpí na formalitách formality, ale pomíjí to nejdůležitější, neléčí duši?

Nyní jsme silně zváni k pravé, žité spiritualitě a objevení vlastní božskosti. A to léčí duši a poskytuje duchovní záchranu. Naše problémy nekončí, aby nás ani nenapadlo setrvávat v nefunkčním systému. Aby ve starém světě neexistovalo nic, na čem bychom lpěli. Máme obtíže, abychom nalezli úzkou a stísněnou cestu, a vše ostatní nechali být. Ďáblův svět bude zuřit tím více, čím silnější energie budou na této Zemi. Vše to graduje, a buď se pustíme ďábla a odevzdáme Bohu, anebo budeme trpět čím dál více. Nikdy si nevyčítej, že se ti hroutí život a máš zlomené srdce. To není tvá vina. To je způsob, jak tě Bůh vede k sobě samému. Je to způsob jak tě očistit a vytýčit ti úzkou cestu vedoucí k životu. Budeš jedním z mála, který ji nalezne? Nebo chceš dále odevzdávat energii v kolečku krysího závodu?

Kristus neříká, že na cestě k životu budete mediální hvězdou, budete oblíbenými yuotubery, nebo budete slavnými osobnostmi… Pravděpodobně to bude přesně naopak, neboť odmítáte to, co většina prosazuje. Na úzké cestě si musíte vše přiznat, odložit všechny masky, ztišit se, zastavit svou závislost na světě. A jak můžete být oblíbení u většiny, která si nasazuje masky s úsměvem a zábavou, aby dali najevo, jak se jim daří. Je snad výhra mít dokonalý život v ďáblově světě? Jedině, když zaprodáte duši.
Duchovní cesta znamená ďáblův svět nechat za sebou. Pohroužit se do chrámu duše, najít spojení se sebou samým a Bohem. Svou duši tím vykoupíte a vyměníte ji za všechny poklady světa.

Ježíšova obětní smrt symbolizuje vzdání se všeho, co nás poutá k realitě časoprostoru. Kříž je symbolem os časoprostoru a obětování symbolizuje propuštění veškerého lpění na světské identitěm. To znamená vítězství nad ďáblem, neboť ďábel je výraz pro ego a prázdné formy, které nás spoutaly iluzí a vystavily utrpení duševní prázdnoty. Bez toho, aniž se duchem zcela vzdáme ďáblova světa, nezažijeme osvícení = království Boží. Nevstoupíme do nebeské reality ducha uvnitř své duše.

Spas svou duši

Když se Kristus vyjadřoval o zapření duše a sama sebe, logicky tím poukazoval na falešnou identitu, kterou si vztahujeme k tomuto systému věcí. Říká se jí ego. Naše ego se drží všeho zjevného, všeho materiálního a ztotožňuje se světským pojetím vlastní identity. Životní příběh, jméno, kvalifikaci, rodinné poměry, rodové záznamy, občanské údaje považuje za jedinou identifikaci sebe sama. To je však iluzorní ďábelská identita v ďáblově světě. Kdo chce následovat Krista, musí překročit omezenost ega a spatřovat se v širších souvislostech ducha. Musí umět vzdát se všeho, s čím se ego ztotožňuje. Musí to umět odložit jako nástroj, jako občanský průkaz. Jednoho dne to totiž všechno zanikne a to co zůstane, je naše pravá duše a pravé já.

Chceme-li Pravdu najít dříve, než ve smrti a osvobodit duši ještě za života, pak nezbývá, než vše světské umět odložit a v hluboké meditaci zpytovat sama sebe otázkou : „Kdo jsem JÁ?“.
Rovněž také meditace o smrti, nás zavádí k pravé osobní identitě, která přežívá i smrt těla. A tou pravou identitou je Kristus v našich srdcích, jakožto Boží Duch spojený s duchem člověka. Nikdy neobjevit svou nejhlubší Pravdu duše, je jako zaprodání duše ďáblu. Naopak vzdát se běžného světského života, je získání pravé duševní identity výměnou za všechny poklady světa.
Jste-li nemocní, je to pro vás soužení, ale druhou stranou mince je, že nemoc strhává masky, domněnky i iluze. Dává příležitost nalézt nejhlubší podstatu člověka, kterou je Láska, jež je věčná.
Zabít v sobě lásku kvůli čemukoliv ve světě, je zaprodáním duše, které pálí spravedlivého zevnitř jako čert. Naopak mít lásku, je mnohonásobně více, než celý prázdný svět.