Proti proudu

Astrologické období klíčového rozcestí právě nastoluje otázku: „Kudy vede správná cesta?“. Pokud se ptáte světa, povede vás k bohatství, vzdělání, ke slávě, k úspěchu, k cestování. Dobývání celého světa je naší možností více, než tomu bylo kdykoliv v minulosti. Avšak pokud reagujete na hlas své duše, pokud hledáte spásu, svobodu, osvícení, pak se připravte, že vaše cesta jde přesně opačným směrem. Do nitra, do meditativního zastavení, do ticha bytí, do věčného přítomného okamžiku. Naším úkolem je pochopit rozdíl, rozlišovat klíčové milníky, nenechat se odradit, nenechat se rozptýlit. Na duchovní cestě jdete proti proudu, což je velmi nesnadné, a proto neuspěje nikdo, kdo je váhavý.

Duchovní cesta

Začít můžeme u důležitého osamocení, ve kterém jdeme naproti sami sobě. Samota je prohrou, či dokonce děsem pro ducha světa. Všichni jsme se jí vyhýbali, když jsme prchali do neustálé zábavy, činností, vzruchu, atd. Když žijeme poháněni neustálým vnitřním neklidem, nebo tužbou, silně se obáváme úplně zastavit. A to stálé vnitřní pnutí nás vzdaluje od prožívání svého nitra v prostém bytí. Stálé poslouchání vnitřního naháněče, kritika, strašpytla či panikáře, nás činí necelistvými. Vzdáleným od prostého JÁ JSEM. Ve stavu neklidu nejsme přítomní, ale oddělení mlhou, od bdělé a průzračné přítomnosti – Skutečnosti. Je to podvědomý strach čelit hlubokým pravdám, které se vynořují z duše ve formě pocitů, když se úplně zastavíme. Když je řeč duše popírána, či odmítána, můžeme mít dojem, že nám patří celý svět, všude jsme byli, všechno známe, a nikdo se neumí každodenně bavit jako my, ale pod pláštíkem povrchní zábavy zeje hluboká propast duše, která v nestřeženém okamžiku zaplavuje tělo nepříjemnými pocity. Získat celý svět, znamená zaprodat duši a dusit v sobě tu hořkou pachuť zrady. Naopak, vzdát se světa znamená duši získat, najít sebe sama, najít celistvost.

Poklady duše v podobě vnitřního klidu, celistvosti, harmonie a lásky jsou podmíněny odvahou vzdát se světa a otevřít se duši. A to se dělá přijmutím samoty, kterou nám naservírovala škola života. Zprvu se to zdá nepříjemné a pak dokonce ego panikaří, pokud to se samotou začneme myslet vážně. Vyšší prozřetelnosti se nedá uniknout. Vzpíráním se proti bodcům si to celé jen zhoršujeme. Nezbývá, než jen být, sami se sebou, se svým údělem tak dlouho, až překonáme veškeré hranice, které si naše ego vytýčilo. Není to rezignace, ale hledání vnitřní rovnováhy. Způsobu, jak ustát vnitřní neklid. Zdánlivé nicnedělání je náročná duševní práce uzemňování. Navenek nic neděláme, uvnitř tišíme bouři… Až dokud se naposledy ego nezvedne k protestu, až dokud se naposledy nezačne litovat. Tak dlouho jsme pozorovali nesmyslnost vnitřního neklidu, protesty, lítosti, či strachy bez reakce, dokud zcela nevyprchaly. Je třeba nenechat se zastrašit, abychom dokončili cestu očistného osamocení. Osamělý poutník, který přijal náročnou cestu ticha, jen JE a nevyčítá si to, nedá se odradit, nedá se zastrašit, nedá se obvinit. Všechny tyto zastrašující taktiky přicházely dříve zevnitř, od stále nespokojeného ega. Vnitřní démoni se velmi snažili, aby nás strhli ke své hře, aby dostali svou energii, aby nás odradili. Ale duchovní hrdina vítězí tím, že přes všechnu temnotu, vynořující se z hlubin duše, setrvává ve své bdělosti, v meditaci, tiché modlitbě beze slov, v soustředění na přítomnost Boha, ve vlastním dechu. Svým strašákům naslouchá, aby je pochopil a usmířil. Nedá se jimi strhnout, ani vyprovokovat. Jde cestou harmonického usmíření pólů duality.
Realizovat tuto očistnou samotu a dokonalé vnitřní ticho, není vůbec snadné a není ani časově ohraničené. Realizace jde až daleko za hranice toho, co si myslíme, že vydržíme. Jde tak daleko, že na konci cesty už není, co by protestovalo. Nitro bylo vyčištěno, sceleno, rány se zahojily a samota se stává blaženým útočištěm. Ono totiž to ticho samoty je léčivé pro duši a jediné utrpení tu existovalo kvůli naučeným závislostem a strachům. Na duši dříve existovaly těžké šrámy způsobené závislostmi. To lidé, kteří nás opustili, to očekávání, které se nevyplnily, to strachy, které se zmaterializovaly, byly nepřekonatelnou bolestí, které jsme se dříve báli otevřít - čelit. Uzavírali jsme se do svých ulit, abychom unikli před bdělostí, odhalující celou skutečnost. Každá bolest, ze zarytých provazů našeho lpění, se rozpustila bdělým pozorováním, které neuniká ze skutečnosti. Každá z těchto jizev se uzdravila, když dostala příležitost otevřeně přebolet. Všechno bolavé v naší duši, dostalo velmi dlouhý čas, aby přebolelo, aby bylo pochopeno a díky porozumění, bylo přijato. V meditačním ztišení jsme usmířili těžké duševní traumata, připoutanost, závislost, lpění. Avšak každá z bolestí vytyčovala směr cesty, neboť jsme jí šli naproti, neutíkali, neskrývali se před ní.

Země přichází na pomoc

Život dále přináší nepříjemnosti, možná i útoky, citové rány, ale duše, která v sobě vše usmířila, už nedrží žádnou bolest. Vnitřní očistou dochází k vnitřní harmonii a ta je spojena s uvolněním, otevřeností, zdánlivou zranitelností. Avšak je to jako s uzemněním. Čím menší odpor existuje uvnitř systému – obvodu - duše, tím snadněji prochází elektrický výboj skrz naskrz, do země. Cesta duchovní bdělosti propojuje tělo, duši i ducha v jeden celek. Žádná bouře pak není nebezpečná, neboť je pohlcena zemitostí. Duše je citlivá, otevřená a vnímající i jemné energie, avšak není ničím zraněna, neboť vše prochází skrze ni. Je hluboce ukotvena sama v sobě. Vědomí se ocitá ve stabilním bodě bezpečí, kde se ho vnější neklid nedotýká.
Uzemnění archetypu duše, Beránkovy manželky je popsáno v obraze biblické knihy Zjevení v následujícím citátu. Rudý drak, který Ženu pronásleduje, představuje archetyp ďábelského ega v každém z nás, z jehož zajetí se duše vysvobozuje pobytem na duchovní pustině. Pustina, je stavem temné noci duše. Učí duši prakticky realizovat uzemnění na svou ochranu. Záplava emocí, která plyne z drakovy tlamy jako řeka, jsou vlny emocí – elektricita v duši, kterou vyvažuje magnetismus země. Mezi elektricitou a magnetismem existuje nulový bod rovnováhy – očista duše, harmonie polarit, realizovaná celistvost.

Na pustině ducha existuje cvičné pole duše, na kterém se učí rovnováze, dokud se do ní cele nepostaví. Dřívější chtivost, postrádání a nahánění, vyplývalo ze vzorců nerovnováhy. Způsobovalo neustálý strach a neklid a který se zrcadlil v tísnivých okolnostech navenek. To bylo vystřídáno vyzařováním duševní hojnosti, neboť duše je naplněna bdělou pozorností vědomí – kristovskou energií. Energie ducha se zkoncentrovala vědomým bytím a překypuje v duši. Dynamika proudění energie se zcela převrátila. Z dřívějšího rozptylování je nyní shromažďování vitální životní energie.

Dvě základní cesty

Ticho a samota naučí poutníka rozlišovat mezi dvěma základními cestami vědomí. Ta první je oblíbená a vydává se po ní většina. Cesta pozornosti zaměřené ven, na formy, na děje, na lidi. Cesta očekávání změny přicházející zvnějšku. Cesta víry, jež se upíná k naplnění odněkud mimo své nitro. Ta cesta je široká, nevyžaduje omezení, jde po ní většina, nevyžaduje ticho, ani samotu, ba naopak těmito principy pohrdá. Na konci této cesty je však prázdnota, neboť svět forem, ve který doufá, je světem pomíjejících stínů. Na konci této cesty zjistíš, že jsi pouhým prachem a v prach se rozpadáš.
Ta druhá cesta je úzká a stísněná. Vydává se totiž hluboko do vlastního nitra, vstříc vlastní úzkosti a tísním. Spásu hledá hluboko v sobě, v nejniternějších hlubinách duše. Cesta hluboké introspekce vyžadující odložení celého světa. Skýtá však nalezení nejvzácnější perly, pro kterou se kupec vzdává všech ostatních. Je to nalezení pokladu, po dlouhém období osamělého kopání. Je to nalezení Božího království, jakožto živé podstaty v sobě samém, jež je zdrojem všeho naplnění, ale též všeho vnějšího bohatství. Koncentrace ducha koncentruje život a vitalitu v duši. Je to cesta k věčnému životu, pramenícímu jako řeka od Božího trůnu, vyvěrajícího uprostřed duše.

Pramen řeky vody života je bodem nekonečna uvnitř univerzálního vzorce života, jež v sobě nosíme, jako nejhlubší poznatelnou úroveň ducha. Dvanáct stromů kolem této řeky je dvanáct silových paprsků dokonalé, symetrie posvátné geometrie, které směřují do vrcholů broušeného diamantu duše ve tvaru cuboctaedronu. Dvanáct sil znamená dvanáct kmenů, apoštolů i dvanáct znamení zvěrokruhu. Dvanáctková soustava, zobrazená v dokonalé středové symetrii bodu nekonečna.
Voda již byla dávno zdokumentována jako nosič informací. Přenáší ve svých molekulách vzorce myšlení. Voda uvnitř lidského těla je indikátorem emocí, které přenáší neurální řečiště. Pokud je voda znečištěna drakem – egem, podobá se spíše záplavě emocí, vzorců uvrhujících zajatce do smrti. To je mrtvá voda, kterou známe z Jiříkovy cesty, kterou podstoupil za vysvobozením Zlatovlásky. (Pohádka na motivy příběhu Karla Jaromíra Erbena). Když jsme jí politi, umíráme. Živá voda znamená osvobozující, očišťující cestu duše, která se stává imunní, skrze alchymickou proměnu. Imunita vůči emočním výkyvům a nakonec i smrti, představuje živou vodu. Vzkříšení duše se děje skrze pramen řeky života, jež je živou vodou vyvěrající z hlubin nitra duše, přímo od Božího trůnu. Tato voda přenáší vzorce vědomí, čisté jako křišťál.

Když Jiřík v pohádce křísí mrtvé k životu, polévá vždy nejprve mrtvou a pak živou vodou. I tato pohádka pramení z vyšší inspirace, neboť to symbolizuje potřebu poznání obou cest v procesu transformace duše. Díky neútěšnému stavu, který zažíváme na cestě ke smrti, intenzivně hledáme věčný život a odhodláme se jít druhou, stísněnou cestu vedoucí k životu, a to i za cenu velkého úsilí, draní se proti proudu. Mystická smrt z nás strhává všechny iluze systému, které jsme na sebe nabalili. Vzkříšení k životu věčnému nastává díky duchovní očistě od vzorců smrti. A to je totéž jako křesťanský křest, symbolizující nové zrození z vody a ducha, jak to nazval Ježíš. Nejprve jsme pokřtěni vodami chaosu a duchovní cestou se vynořujeme do jiné a řidší kapaliny, kterou je vzduch. Z těžké vibrační hustoty se vysvobozujeme do povznášejícího ducha. Nejprve jsme byli vibračně systémem drženi pod hladinou, a proto směřujeme k vystoupení na vzduch, na svobodu.

Chrám odpočinku

Poutník v sobě v průběhu cesty odkrývá věčný prostor nekonečného bytí, jakožto, dům, či chrám odpočinku. Vstupuje duchem mimo časoprostor, kde přebývá se svou vyšší identitou – duší. Zde existuje občerstvující energie, uvolnění i netušená moudrost. Do toho čistého místa vstupuje Bůh a Kristus, na společnou hostinu duše, kde je pokrmem plnost ducha – duševní naplnění. Je to prostor, kde se odpočívá, jako v sedmý, nedělní den odpočinku. Je to zastavení konání a ruchu světa na sedmé vibrační úrovni duše.
Vyvolení, kteří vibračně přesáhli tento svět, budou shromážděni duchem do úlové, duchovní struktury vědomí, ve které tvoří s Bohem a Kristem jeden útvar – Nebeský Jeruzalém. Vracejí se tím domů, avšak ne fyzicky, ale v duchu. Nejde o místo v časoprostoru, jak si to zpravidla představuje naše mysl. Jde o sjednocení ducha mimo časoprostor. Pro vstup do tohoto nebeského království, můžete být fyzicky na jakémkoliv místě. Je to nelineární prostor vyvěrajícího z bodu nekonečna a právě ten bod nekonečna, je Božím trůnem, osvěcující duši duchovním světlem. Člověk to pociťuje jako vnitřní zář, která proměňuje celý svět, neboť svět nevnímáme podle toho, co zvnějšku přijímáme, ale podle toho, co zevnitř promítáme navenek. A na tento mystický fakt poukazuje citace knihy Zjevení, že v nebeském Jeruzalémě nebude třeba střídání světla a tmy (dualita se promění na jednotu) ani tam nebude vnější zdroj, ale vnitřní lampa vědomí, která promítá film našich životů jako ozářený, barevný a klidný. Toto čeká na vyvolené, na konci úzké cesty – hluboká proměna zevnitř.
Vyvolení jsou dvanácti-kmenným národem nebeských duší, kteří byli zaseti na pole, kde vyrůstali spolu s plevelem, až do žně. Jakmile budou sklizeni, jako zlaté klasy pšenice, stávají se mostem do Božího království a zároveň úrodnými stromy, které léčí – obnovují, všech původních dvanáct vláken lidské DNA. Tak jako se planeta otáčí ve spirále a prochází všemi dvanácti znameními zvěrokruhu, zprostředkovává nám energie, které nás posouvají v duchovním vývoji. Podobně dvanáct duchovních kmenů je dvanácti-dimenzionální most, vyvádějící zajatce 3D světa ze zajetí. Léčí jejich nemoci, které vyplývají z omezujících pečetí ducha.
Dimenzionální most znamená viditelnou přítomnost Božích osvícených dětí, které cestu k vzestupu ostatním demonstrují sami na sobě. Stávají se učiteli především tím, že pravou cestu ke svobodě ducha zosobňují. Jsou východiskem pro ty, kdo hledají únik z tísní Armagedonu.

Přečištění a vybělení

To, co nás duchovně znečišťuje je spoutané vědomí, uvězněné na nízké úrovni, kterou bychom mohli nazvat nevědomím vod chaosu. Lidé nevědomí v podstatě nevědí, co činí. Chybí jim bdělost a vědomé bytí v přítomném okamžiku. Bdělé vědomí vše očišťuje, postrádá hříchu. Kdo je zcela bdělý, nemůže hřešit. Kristovo vědomí zaplavuje planetu vysokými vibracemi a radikálně mění úroveň vědomí těch, kdo jsou připraveni. Žijeme v jedinečné konstelaci, která umožňuje hromadný vzestup duší - sklizení úrody. Nepřipravenost způsobuje nárůst utrpení. Avšak utrpení je lékem na nevědomost. Vše co bolí, vytyčuje duchovní cestu přečištění a vybělení. Strhává z nás vše nečisté, bdělí naši aurickou záři do bílé barvy – Kristovy slávy. Nikdo však není zcela připraven na radikálnost procesu očištění, kterým touží projít. V pokročilejší fázi cesty najednou zjistíte, že jste v tom namočeni a není pro vás již cesty zpět. Zjistíte, že to co hledáte, si vás samo našlo, a že to neřídíte. Chcete-li to ustát, odevzdejte se procesu. Důvěřujte Bohu, který vás chce sám léčit, avšak připravte se, že to bude bolet. Nemůžete nic vědomě vytvářet, když léčíte to, co spoutalo samo vaše vědomí. Nemáte nad tím nadhled, ale jste tím pohlceni. Na tomto místě bychom to mohli přirovnat ke kukle, ve které se housenka rozpouští, aby se mohla proměnit na motýla.

Kolaps identity, radikální restrukturalizace…není to o tom, co vytvoříte, ale co umožníte. Změna vibrace nastává, když tomu přestaneme bránit úsilím, vědomostmi, technikami apod… Jak jinak bychom si uvědomili, že hledáme to, co už máme? Jak jinak bychom mohli najít, nasazené brýle, než rozvzpomenutím se v tichém zastavení hledání. Každá technika to oddaluje. Všechno dřívější musí přestat dávat smysl. Nové, radikální změny úrovně vědomí, se dosahuje až po rozpadu – smrti a novém scelení – vzkříšení. Nejsme to my, jak jsme sami sebe dříve vnímali, kdo to koná. Je to Boží Duch, který koná svoji práci a naším úkolem je odevzdání se tomu procesu.
Nemůžeme vzestoupit za pomoci nízké úrovně individuálního vědomí, na které se nacházíme. To se musí rozpadnout, aby přišlo nové, vyšší vědomí. Dlouho jsme proto drženi v meziprostoru, abychom si podstatu svého spoutání radikálně uvědomili – pochopili do morku kostí.

Mezi prázdnotou a plností

Klíčové rozlišování spočívá v hlubokém uvědomění rozdílu mezi plností vyplývající z ducha a prázdnotou, kterou nabízí nápodoba – svět forem. Dokud nedospějeme k hlubokému niternému uvědomění a rozlišení, drží nás prázdnota ve své moci. Dokud neprožijeme propastný rozdíl mezi nikdy nekončící žízní světa a omračujícím naplněním pramenícím ze spojení se svou duší, oscilujeme mezi těmito polaritami a jsme zmateni.
Svět se honí za smyslovými požitky a my s ním, dokud hluboce neprožijeme, sami na vlastní kůži, vyčerpáni neustálými prázdnými zkušenostmi, že dokud se nezastavíme, nic nepochopíme. V zastavení existuje prostor uvědomování – prostor moudrosti duše. Prostor naslouchání duši, to je naslouchání pocitům. Oscilujeme kolem nulového bodu nicoty, v procesu nuceného zastavení, radikální restrukturalizace, alchymického přerodu. Trpíme rozpadem starého života v mystickém procesu smrti – nigredo. Ačkoliv nesmyslnost starého života vnímáme, opojnost vzkříšení ducha – rubedo, ještě nežijeme. V prostřední alchymické fázi přerodu – albedo – v prostoru vzduchoprázdna pozorujeme rozpadání všeho, co jsme mysleli, že máme, všeho, čím jsme mysleli, že jsme a také všeho, co jsme mysleli, že víme. Pro svět se stáváme Kristovými maličkými, zemdlenými svou dlouhou poutí za Láskou. Jako bezbranné děti, ve fázi zranitelnosti přicházíme o iluze, neustálým krachem všeho, čeho jsme se podvědomě drželi. Dokud zcela nerezignujeme na své minulé já. Na identitu spojenou s minulým životním příběhem. Vzdalujeme se od ní, a všechna reaktivnost utichá, staré rány už nebolí, slzy už došly a nové, vyšší Já difúzně proniká z mlhy, ale mnohem pomaleji, než jsme si ochotni připustit. Chvíli ho spatříme, chvíli zase ne, mlha je nekonečná a únava je veliká. Čím dále více si uvědomujeme svou vyšší identitu duše – poutníka, který se prodírá prostorem nicoty a doufá, že zakleté království se konečně rozkryje. Stojí pár metrů před ním, ale kvůli husté mlze ho nevidí. Sedá si úplně vyčerpaný na kámen a v té chvíli rezignace zjišťuje, že sedí na prahu toho zakletého zámku. Zjistí, že je mu tím blíže, čím méně se snaží. Vždyť teď už stačí jen zbystřit vnitřní smysly, nelze nikam jít, nelze už dále pro to nic udělat. Stačí hlouběji si něco uvědomit v tom nesmírně dlouhém tichu, které je v poslední době až podezřelé. Před úsvitem je největší tma a totéž platí pro duchovní vzkříšení. Když už potřebujete k završení jen jemné detaily, žádá si to hlubší ticho, větší prázdnotu, hustější tmu. Abyste vnímali své vyšší JÁ – duši, jako zakletou princeznu.
Celou cestu nás sváděla iluze – nápodoba skutečnosti. Svět forem je přelud a jeho cílem je odvést nás z pravé cesty duchovního hrdiny. Netřeba se zlobit, je to matrix navržený tak, aby nám tu cestu hrdiny dopřál. Byli jsme oklamáni pokaždé, když jsme hluboce nevěděli, že tělesná rozkoš je nápodobou spojení vědomí a duše. Systém školství nás hypnotizuje znalostmi, abychom své vědomí zaměřili ven, obdivovali inteligenci a pohrdli přirozeným věděním, které pramení ze spojení se svou duší. Jinak řečeno, od dětství nás systém učí potlačovat duši – intuici, přirozenost, duchovní napojení, aby nám vnutil znalosti, tělesnou mysl, logiku. Je to, jako bychom od kvantové nelineární reality ducha utíkali k lineárnímu newtonovskému pojetí. Z božských bytostí se učíme být nejvyspělejším živočichem, a proto také technické znalosti zahltily svět robotizací, duše je na pokraji vyčerpání, či kolapsu a v duchovním vědění jsme zaostali za opicemi, neboť opice je duchovně moudřejší, než mnohý člověk, spoutaný šílenou destruktivní, sebezničující myslí. Pohlcení ducha myšlením je vězením, ze kterého je těžké uniknout. Dostává se do bludného krysího závodu, do kolečka šílenosti, jež je namířena sama proti sobě, aniž to tuší. Bojuje proti vnějšímu nepříteli, bojuje za pokrok, zisky, bohatství a technický pokrok, aniž tuší, že duše zůstala zcela stranou, hyne na nedostatek zájmu, nedostatek energie ducha, nedostatek výživy. Duše je zaprodána nápodobě, která patří ďáblu.
Jsme tím svedeni všichni, dokud vše neobrátíme naruby a nevydáme se na duchovní cestu do nitra. Zastavit šílený závod, pohroužit vědomí do duše a tím ji spasit, najít klíče od zakletého zámku, najít svou Lásku a žít s ní navěky.

Sexuální energie

Sexualita je jednou z nejsilnějších nápodob, které svádějí poutníka z cesty. Na jedné straně jsou sexuální potřeby lidskou přirozeností, která nemá být potlačována, ani tabuizována. Na straně druhé je však šílené, že síla sexuality strhává člověka až k deviacím, přízemní živočišnosti, či násilí. Většina lidí se nachází v prostoru školení duše, mezi těmito dvěma póly lidské zkušenosti, aby si jednoho dne silně uvědomila podstatu. Vědomí pohroužené do světa ven, je pohlceno formami, závislostmi, až šíleností. Vědomí pohroužené dovnitř, do sebe, do hlubin ducha, dochází nakonec k poznání, že skutečné naplnění, po kterém touží, je v koncentraci ducha, spojujícího duši ducha i tělo v jednu celistvou jednotu. Plnost ducha je naplněním prýštícím zevnitř, které nic nepostrádá, zatím co tělesná zaměřenost na uspokojování těla, je nekončící prázdnotou, která sílí tím více, čím více je uspokojována. S jídlem roste chuť a šílenství závislosti, nejen na sexu. Sexualita je pouze jedním a možná nejsilnějším projevem vitální životní energie ducha, která se transformuje do všech ostatních projevů naší tvořivosti.
Moudrá duše si uvědomuje, že jen Láska je naplněním a sexualita bez lásky, je šílenstvím závislosti a živočišnosti. Moudrá duše splývá s druhou, když netouží po uspokojení, ale touží dávat lásku, kterou v sobě koncentrovala. K duchovnímu obratu dochází tam, kde končí závislost na druhém a postrádání celistvosti. Vztahy, které jsou udržovány ze strachu ze samoty a z necelistvosti, jsou závislé a plné utrpení. Temná noc duše – poutníkova cesta, která se jeví jako krutá, z nás strhává všechny druhy závislostí. Láme naše srdce, bere nám naše únikové strategie, nutí nás zůstat jen sami se sebou, aby vše bolavé přebolelo a vyléčilo se. Aby tu zůstalo jen pravé, autentické JÁ, které není závislé, spoutané a toužící po naplnění. Z mlhy vyvstává naše pravé, celistvá JÁ, které je láskou. Když jsou strženy všechny iluze, dochází k prolomení hradeb zakletého zámku. Tak bdělé vědomí nalezlo lásku a splynulo s ní políbením. Spolu vytváří celistvé, vyšší Já, povznesené nad svět, žijící ve věčnosti.

Systém ovládání

Všechny aspekty světa nás lákají jako barevné hrací automaty k závislosti na hmotě, penězích, světském ruchu, světské inteligenci. Výsledkem je hořká pachuť zaprodání duše…
Zdravotnictví a farmacie jsou součástí ďáblova systému. Berou nám vlastní přirozenou moc sebe-léčby, když popírají duchovní příčiny nemocí a místo přirozené a přírodní léčby bohatnou na distribuci chemických preparátů, které neléčí podstatu, ale utlumují příznaky. Lidé věřící systému, hypnotizování inteligencí vědců a všemocností lékařů, jsou jako farma na závratné příjmy, které plynou z celoživotního léčení následků a nevědomosti o příčinách. Odevzdáváme se jim proto, že nerozlišujeme, že inteligence a znalosti nejsou více, než vědění a moudrost naší duše. Jak bychom jen mohli, když nevíme jak navázat spojení se svou duší. Cítíme se rozpolcení, neceliství, ztraceni a systém přichází, aby nás převálcoval svou mocí a encyklopedickými znalostmi.
A podobnou službu ďáblu vykonává potravinářství, když do všech potravin přimíchává smrtelný koktejl jedů, které jsou v malém množství vydávány jako prospěšné. Hormony, antibiotika, konzervanty, či genetické mutace, jsou vpravovány do potravních řetězců, aby bohatli vlastníci a současně byli toxikováni spotřebitelé. K degradaci lidského božství stačí, když poteraviny pomalu otravují, degradují, či utlumují.
Politici nám vnucují systém, který věří ve vnější spasitele stále nových a nových vlád, které stále znovu a znovu neplní své sliby a zaprodávají se vyšší moci. To vše nám nabízí prázdnou iluzi a hru, která zaměstnává masy, aby se dennodenně zabývali vylepšováním a vírou v systém, který je od základu postavený usurpátorsky. Udržet podřízenost lidu, vzít si jejich hlas i jejich moc, aby ho právoplatně a zákonně ovládaly. Pod záminkou bezpečnosti, zjednodušení a ochrany před vnějším nepřítelem spřádají síť totální kontroly, elektronického otroctví, sledování, závislosti na systému. Pod záminkou ochrany přírody zavádějí zelený úděl, jež nám stále více a více zdražuje a komplikuje život. Přitom systém zadržuje technologie a poznání, které by dalo lidem volnou energii, dostatek obživy pro všechny a životní klid, dokazuje, že mu jde o otroctví mas, platících stále větší daně za život. Pod záminkou ochrany osobních údajů maskují skutečnost, že již dávno všechny naše údaje mají a monitorují. Pod záminkou ekologizace maskují skutečnost, že zavedli systém, který devastuje planetu, drancuje její zdroje a zotročuje lidi.

Dvě strany jedné mince

Jsme sváděni z duchovní cesty pokaždé, když se upínáme k tomuto systému a věříme mu, že to s námi myslí dobře. Jsme sváděni z duchovní cesty, když horečně prosazujeme politiky, odsuzujeme diktátory a vyvyšujeme lidské mírotvorce. V podstatě je totiž celý systém ovládán dračí mocí. Obě strany politického spektra i obě válčící strany jsou nástroji jednoho reverzního matrixu určeného jako protipól lidské autentické božskosti. Svět nám nabízí jakoukoliv hru, jakékoliv drama, které jen chceme, pokud při tom zapomeneme na sebe a svou duši. To podstatné, o co jde tomuto matrixu je naše přetížení, vyčerpání, odvedení z introspektivní cesty duše. Směřují naše vědomí do prázdnoty a nápodoby, která zabíjí duši.
Ďáblova nabídka je široké spektrum rozptýlení, rychlá instantní řešení, zjevná pravda. Zatím co Boží cesta je úzká a stísněná. Nabízí samotu, prázdnotu, čelení démonům a všeobecné nepochopení. Boží úzká cesta odkrývá pravdu skrytou, nahlíží za oponu, do třinácté komnaty. Je nepopulární, nenabízí slávu, ani uznání.

Moc poníženosti

A proto v pohádkách všichni urození rytíři ve zlatých zbrojích neuspějí. Uspěje pouze jedinec, přehlížený, podceňovaný, který jako hrdina rozhodně nevypadá. A to je úplně v pořádku, protože škola života je důkladné síto, které těží skryté zlato a vyhazuje hromadu bezcenného kamení. Trhá a pálí plevel a objevuje skrytou úrodu.
Úroda je celistvá duše, která našla sama sebe, když se rozpadl její příběh o sobě. Duše, která nechala supy, aby všechno shnilé maso otrhaly a zůstala jen živá podstata, kterou supi nežerou. Duše, které obrátila Kocourkov vzhůru nohama a našla sama sebe navzdory systému. Vnitřní rozdělení zmizelo se všemi závislostmi, se vším lpěním, se všemi nenaplněnými tužbami. Zůstalo jen opravdové JÁ, v němž se realizuje propojení nebe a země. Tělo a duše jsou jedním jediným a Boží Duch naplňuje tento dvojitý pohár až po okraj.

Ovce a kozli

Zjevný, či naivní výklad těchto Ježíšových slov je prezentován církvemi jako podpora spoluvěřících a církevních představitelů. Avšak podstata je hlubší. Co je uvnitř, to je také navenek. Ten kdo pečuje o svou duši, pečuje i o své bližní. A Kristus jakožto Bůh a Duch, je současně logosem – lidskou podstatou uvnitř každého z nás. On je základním kamenem chrámu lidské duše. I přesto, že byl náboženskými vůdci zavržen, je nejpodstatnějším spirituálním základem lidské duše.
Vlivem náboženských dogmat, vlivem systému zotročení, vlivem světa bez lásky, se sám Kristus přirovnává ke strádajícímu. Jeho strádání uvnitř lidské duše se pak zrcadlí ve strádání pravých Kristových vyvolených v tomto světě.
Starat se o zuboženého Krista v tomto světě znamená starat se především o svou duši, kterou zahrnujeme pozorností a kde je naše pozornost, tam je také naše energie. Z toho pak pramení také vnější zrcadlení.
Když právě nadešlo období Kristovy svatby, urození odmítli pozvání, protože jejich vědomí se honí za vnějšími zisky, podnikáním, osobní důležitostí, či zábavou. atd. Nepovažují své nitro, v němž spočívá hloubka celé lidskosti za něco důležitějšího, než shromažďování majetku a světské slávy. A dokonce i vydávání celé duše ke shromažďování duchovních oveček je scestím farizeů, pokud přehlíží hluboké potřeby duše.
Jak by mohli kozlové rozumět kristovu podobenství, když myšlenku, že Bůh spočívá v každém lidském srdci zakázali, nebo ji přinejmenším neuznávají. Stálá kontrola, vyžadování poslušnosti, výsledků, nebo dokonalosti, potlačuje duši a tudíž týrá Krista v každém z utalčovaných.

Pozvání na hostinu

Božská spravedlnost je v tom, že ti nejurozenější a nejváženější ve skutečnosti odmítají to, co hledají. Myslí, že stojí v první řadě, ale netuší, že u jiných dveří. Boží království je niterná celistvost, spojení mužství a ženství, propojení nebe a země v duši, výměnou za všechny poklady světa. Boží království je nejvzácnější perlou, pro kterou se kupec vzdává všech ostatních. Žádné poklady světa a dokonce ani služba do roztrhání těla v náboženském smyslu, nenahradí duchovní práci jedince, která je introspekcí, hledáním rovnováhy, hledáním neutrality. Jedině vnitřní očista duše v tichu, je naší primární odpovědností. Jedině očištění vlastní záře a nalezení vlastního diamantu je světlem světa, které zachraňuje. Kdo září, přináší světlo všude, kam přijde. To světlo samo přitahuje více, než tisíce slov. Buďte světlem světa a budete jiní, než farizeové, kteří jsou v hlavě, mají skvostná kázání, nepřeberné znalosti, ale jejich duše je opuštěná. Neznají účinek bytí a meditativní spočinutí v přítomném okamžiku, či odevzdání, jsou podle nich scestím. Nerozlišují mezí zrádnou mocí mysli, která stojí proti očistě ducha, když mysl vládne člověku.
Kdo spočívá v pasti své mysli, je lapen do bludného krysího kolečka a bojuje tím sám proti sobě, aniž si je toho vědom. Nevědomí lidé netuší, co činí, když oslavují inteligenci mysli, která když vládne člověku, zubožuje ducha. Proto v tomto podobenství znevažují Boží posly a dokonce je zabíjejí. Má to samozřejmě své uplatnění také v historickém pronásledování proroků, a všech, kdo odhalují zkaženou podstatu systému. Avšak sebedestruktivním pomatencem je každý, jehož pozornost ulpívá jen na povrchu věcí, na hmotě - formě, na osobní důležitosti, na světské identitě.
Kristus dále pokračuje ve svém podobenství o pozvání na svatební hostinu. Viz následující biblický citát.

Jak je možné, že svatební hostiny se účastní dobří i ničemní spolu? Všichni urození odmítli a to jsou ti, kdo si zakládají na dogmatech, konceptech mysli a vlastní důležitosti. Zbývají tedy ti, kdo jsou na ulicích – tedy lidé postrádající vlastní důležitost. Odmítnutí systémem, zmatení ve svém bloudění. Někteří z nich našli úzkou cestu a stali se dobrými, jiní se nechali unést závislostmi a páchali ničemnosti. Avšak jsou bez bariér mysli, otevření čemukoliv, bez důrazu na pyšné osobní ego. Ti nepohrdají Božími posly, ale jsou poctěni zájmem, jakého se jim od urozených nikdy nedostalo, a proto se nestavěli nad Boží posly, ale reagovali na jejich pozvání. Jsou duševně přitahováni jejich světlem, mimo myšlenkové bariéry.
Není přece ostudou, že v ďáblově světě někdo zabloudí. Je to dokonce smyslem systému. Polití mrtvou vodou, ponoření pod hladinu chaosu. Pán neodsuzuje nikoho, kdo se umazal více, než ostatní, pokud to nakonec vedlo ke zmoudření. Jeho pozvání proniká do duše každého člověka, neboť duch kristovského vědomí proniká hustou temnotou systému a duchem všechny oslovuje. A v tomto smyslu nastává druhý příchod Krista. Duše vnímá jeho přítomnost a na této úrovni vidí Krista každé oko již teď… V době kdy zaznívá jeho pozvání k probuzení a transformaci, ponížení slyší, zatím co urození odmítají. A to je důvod, proč prostitutky a výběrčí daní předcházejí náboženské vůdce do Božího království. Nebrání jim totiž vědomí nadřazenosti, učenosti a vysoké důležitosti.

K nalezení pravé cesty nepotřebuješ dokonalost, pronikavou inteligenci, ani zásluhy. Můžeš být na úplném dně, zavržený společností, zavržený novodobými farizei, pohrdaný urozenými. Avšak pokud pocítíš lítost nad svou duchovní bídou a zvedneš se v této době, kdy jsou otevřené dveře, zažiješ Pánovu hostinu uvnitř své duše. Pokud to uděláš z celého srdce a najdeš svoji duši, najdeš i sebe sama. Budeš na tom nakonec lépe, než zástup urozených a dokonalých „pastýřů“, kteří se cítí jako Pánovi otroci, avšak netuší, že otročí ďáblu.
Budeš jako pecivál Honza, který vysvobodil princeznu a nakonec se stal králem.