Opilí a žízniví

Bludný kruh opilce spočívá v jeho slepotě. Pije, aby zapomněl, ale co měl zapomenout, už si nevzpomíná. Láhev alkoholu je lékem, když užíváš malé množství. Ale stává se smrtícím jedem, když se staneš závislým. Stejně tak duše přichází do této reality, aby užila lék, ale nezřídka se to vymkne kontrole.

Ježíš hledal ve světě žíznivé duše, ale místo toho samí opilci. Není totiž žízeň jako žízeň. Čím více opilec pije, tím větší žízeň ho pronásleduje. Opilec je tedy symbolem uvěznění duše v začarovaném bludném kruhu duality, která posiluje svá magická pouta tím více, čím více je užívá. Je matoucí a opojná. Duše zapomíná ve světě svůj úkol, včetně bohatství Ducha, ze kterého vzešla. Z nesmírného bohatství Ducha, se vtělila do bídné chudoby a prázdnoty lidské tělesnosti.
Zůstat žíznivou duší, je stav abstinence. Zřeknutí se bludného alkoholického kruhu. Žíznivá duše je střízlivá. Nezapomněla, co chtěla. Uvědomuje si své uvědomování, ve kterém neztrácí sama sebe.

Konec prázdnoty

Dětský filmový hrdina Bastien z pohádky Nekonečný příběh II, navštívil pohádkovou říši dětské fantazie, aby zachránil dětskou císařovnu Fantazii. Hrdina, na své dobrodružné cestě objevuje, že pohádkovou říši dětského světa zachvátila Prázdnota. Čarovný Orin, plní Bastienovi všechna jeho přání, avšak čím více využívá kouzlo tohoto symbolu, tím více ztrácí vzpomínek na domov. Zázračný znak z propletených hadů je symbolickým znázorněním fungování naší reality - světa zrcadel. Světa, který každém,u z nás stále odráží to, co má v srdci. Ale pozor, čím více máš přání, čím více toužíš po světě, tím více ztrácíš sebe sama. To je skutečnost, která hrdinovi není zprvu jasná. Jde o léčku, která souvisí s léčkou úplného zapomnění, do které se rodí duše na náš svět. Svět stále upoutává pozornost lidí, naplňuje lidské srdce touhami vytěsňujícími potřeby duše. Ztracené vzpomínky uvězňují duši v materiálním paradigmatu společnosti, která je ochuzeno o vnímání svého skutečného původu. Tím se stává duše v těle ovladatelnou a degradovanou. Je to jako mor pro dětskou říší fantazie, neboť ta je vytvořena kreativitou duše a dětská tvořivost člověka umírá úměrně s množstvím nakupených věcí. Královna Prázdnoty se snaží vnést řád do fantazie, ale vznikají tím jen prázdné formy a bezduché přízraky, ničící kouzelný svět fantazie, kterému nelze diktovat pravidla. A právě to se děje mužsky orientovanému světu, který je řízen lidským egem. Královna Prázdnoty se celou dobu snaží Bastiena odlákat, aby se natolik zahleděl do vnějších lákadel světa a co nejvíce si přál, dokud i jeho nepohltí prázdnota a úplné zapomění. A to je dokonalý příběh vykreslující systém tohoto světa, který dělá z lidí loutky bez duše. Prázdnotu nelze zničit, jen naplnit láskou, jak zaznívá v pohádce. Bastienovi zbývá poslední přání, než ho prázdnota uvězní nadobro. Přeje si, aby královna prázdnoty "měla srdce" a Orin mu ho plní. Tímto klíčovým přáním zvítězí nad její vládou a celá její říše se rozpadne.
V pohádce je skryto klíčové poznání duchovní cesty. Komu vládne ego, tomu vládne systém, řád, pravidla - prázdnota, která potlačuje moc lidského svobodného ducha a zázračnou moc Lásky. Láska je Bůh a ego je ďábel. Každý si tedy musí zvolit, co nechá vládnout ve své osobní říši ducha.

Auryn – Orin – Ouroboros

Symbol dvojitého propleteného hada je symbolem cyklické povahy duality, která se odehrává v nekonečných cyklech utváření duše. Had jakožto archetyp pokušitele z ráje uvádí duše poutníků do duálního rozdělení, ve kterém získávají osobní moudrost a znovunalézají sebe sama. Jednota se dělí na dva proudy polarity. Symbol obnovy, jednoty, protikladů a nekonečna. Připomíná dual torus – základní vzorec manifestace energie nulového bodu do hmotné formy. Hadí síla je životní silou, která je smrtelná, když se jí protivíš a oživující, když ji přijmeš. Dva tábory reprezentované fantazií a prázdnotou.

Hadí jed se v malém množství stává sérem, protijedem. Tělo, které není zabito jedem, vytváří zvýšenou měrou protilátky. Ve velkém množství je hadí jed smrtící. A stejný princip podstupuje duše v cyklickém koloběhu smrti a znovuzrození. Je natolik upoutána vnějšími formami, že zapomene na svůj domov a její nízká vibrace je natolik hustá, že není schopna se ze hmoty vyprostit. Je uvězněná v labyrintu. Je to jako hadí smrtelné uštknutí, které odsuzuje ke smrti v prachu. To se stává většině. Dokud se neobjeví dětský hrdina, jako je Bastien. Je sice obrazně uštknutý, ale v rámci své životní pouti představuje hrdinskou duši, která zcela nezapomene na svůj původ a úkol. Dává na první místo lásku a tím zachraňuje celou říši. Jeho vzorec záchrany, který uskutečnil sám v sobě, se manifestuje do všech prvků hologramu, kterým je svět fantazie. Stejným způsobem zachraňuje jeden vyvolený celé rody duší - království, jež usnuly věčným spánkem nevědomí.
Každý z nás se stává takovým hrdinou, když odmítá všechno lpění na hmotě a nechá v sobě kralovat srdce – duši – Lásku – Boha.

Hadův hádes

Výraz hádes (řecky ᾍδης / Hádēs) pochází ze starověké řečtiny. Etymologycký původ slova se obvykle vykládá jako složenina a- = záporka („ne-“) a idein / eidein = „vidět“ Doslovný význam tedy zní „neviditelný“ nebo „ten, koho nelze spatřit“. To odpovídá představě boha podsvětí jako bytosti skryté před zrakem živých.
V pohádce dostává Bastien od královny prázdnoty pás neviditelnosti. Dar, kterým ho odlákala od jeho úkolu. Symbolika pohádky míří k podsvětní hádově říši, jejíž princip prázdné napodobeniny – matrixu je neviditelný zrakům většiny. To, co máme přímo před zraky, to na co si můžeme sáhnout, je prázdná napodobenina. Jde o simulaci – virtuální realitu, jejíž prázdnotu má duše na své pouti odhalit.
Dokonale to odpovídá symbolu dvou propletených hadů, kteří stále dokola pojídají své vlastní ocasy. Nebo-li hádova podsvětní říše uvrhuje do nekonečného kolečka krysího závodu všechny duše, oklamané řádem systému. Čekají na hrdinu, kristovského avatara, aby otevřel všem možnost východiska z bludného kruhu. Hrdina však nepřichází s návodem, ani nikoho nevyvádí za ruku ven. Hrdina oživuje podstatu království malých dětí – duši, které se drží lásky a potažmo kreativity, inspirace, duchovního napojení….
Foneticky má české slovo had stejný základ s řeckým hádes. Míří k základu, kterým je biblický prahad – symbol pro ďábla ovládajícího říši mrtvých. Prakticky se to projevuje ve společnosti ovládané extrémním mužským principem – egem, a samozřejmě to také poukazuje na reptyliánskou agendu, která systém ovládá ze čtvrté dimenze, neviditelné pro naše tělesné smysly.
Hádova říše je říší mrtvých. Tento výraz najdeme v Bibli. Hádes bývá překládán také jako peklo. Avšak hádes není to, co si většina představuje. Hádes je nízkovibrační podsvětní realita, která tvoří jednu třetinu obsahu našeho 3D matrixu. Představuje nejnižší vibrační vrstvy reality, které pohlcují všechny, kdo s ní souzní. Kdo je v hádu – říši mrtvých, má peklo už na zemi, ne až po smrti. Mrtvý totiž není ten, kdo fyzicky zemřel. Z pohledu duše smrt neexistuje. Duše se pouze přemísťuje do realit, se kterými vibračně souzní a to nejen po fyzické smrti, ale i za života. Co kdo rozsévá, to také sklízí. V hádově podsvětí se nacházejí lidé, kteří v sobě nevzbudili moc Ducha – nebo-li Život. Takoví lidé dostávají svůj obrazný talent od Pána a zatím co je Pán v cizině, mají ho rozmnožit. Avšak řada lidí je pohlcena lákadly světa a zárodek ducha (talent) nijak nerozmnoží. Duch takových lidí zůstává v latentní podobě nevyužitý, jako semínko, které nevzešlo kvůli skalnaté půdě, či nedostatku vláhy. Společnost, která se nezajímá o potřeby duše a neupírá pozornost do ducha, tvoří podsvětní hádovu říší mrtvých.
Živí jsou ti, kdo v sobě nalezli zdroj Ducha – božství a ten se stal pro ně nejvzácnější perlou – královstvím Božím. Takoví následují Krista v jeho smrti vůči světu a vzkříšení v duchu k životu věčnému.

Symbolika Genesis

Had leží na hlíně, nenáviděný, žere prach. Oheň-hadí síla v těle, které se lidé bojí je symbolicky přirovnávána k hadu. Překážka vzestupu je oheň stočený do klubíčka v první, zemské čakře těla. Dokud existuje strach, schováváme se před nenáviděným tvorem. Avšak transformace nastává vědomým přijetím tohoto ohně. Je to Mojžíšův pozvednutý had v pustině. Je to oheň, který přinesl Kristus, dle Tomášova evangelia.

Kain a Abel jsou Jednotou, která se rozdělila na dobro a zlo. Takto se před očima Adama a Evy manifestovala dualita. Jde o způsob vnímání reality, který dělí vše na dva tábory.
Strom života je symbolem neurální struktury dokonalého vědomí. Strom dobrého a zlého je pokřivený - fragmentovaný vzorec pravdy. Pravda je ano i ne v jednom bodě. Duální vnímání, zakotvené v DNA. Ovoce je vnímání viny založené na programu neposlušnosti a odsouzení mocnostmi za neposlušnost. Člověka činí neposlušným až teprve vymezení pojmů poslušnosti a neposlušnosti a stanovení limitů – tedy vznik pravidel a hodnot, které sám sobě určuje, aby nakonec od onoho upustil a vrátil se k pouhému bytí, do stavu před rozdělením, pochopením podstaty. Kvůli tomu se prvorozenci šli skrýt. Kvůli tomu začalo obviňování. To Eva, to had….
Adam a Eva vyšli ze zlaté klece, ve které byla dokonalost automatická. Jejich svobodná volba byla motivována hadem. A had je božský oheň transformace, plazící se po páteři, který chtěla Eva zakusit. Začíná tím zkušenost duálního vnímání a dualita je napětím mezi dvěma póly elektromagnetismu. Duše tím přechází ze stavu zděděné dokonalosti do stavu dokonalosti získané vlastní vědomou volbou. Je to transformace ohněm. Vědomí sobecké živočišnosti vzbuzuje napětí. Hledající hledá, jak to ustát a to se děje pochopením sebe sama. Zpřítomněním, pozorováním, porozuměním a neutralizací. Zasvěcením se uzavírá kruh a dosahuje se diametrálně vyšší kvality dokonalosti. Elektromagnetická pouta dvanácti bran duality se tím neutralizují a padají. Vědomí, které si je vědomo své volby a jejich důsledků se smiřuje a tím neutralizuje hadí sílu, která ubližuje, když se projevuje v nevědomí a uzdravuje, když je řízena vědomím.

Duální vědomí

Duše dobrovolně utrhla ovoce a duševní vlivy přiměly i tělo, aby jedlo. Dualita prosákla do tělesnosti a její vědomé přijetí se děje bolestivým procesem, jehož symbolem jsou porodní bolesti. Porodní bolesti jsou spojeny se vzestupem, jež se děje skrze utrpení. Půda, kterou je těžké obdělávat, je jako nedokonalá lidská tělesnost. Automaticky rostou převážně bodláky a trní. Avšak zušlechtění a užitečné ovoce vyžaduje tvrdou práci, sebeovládání atd..
Pravé mužství je v tomto světě zaměňováno s extrémním mužstvím, jež představuje agresivitu, bezohlednost, bezcitnost, ovládání. Mužsky orientovaný svět symbolizuje převahu sobecké tělesnosti, lidstva.
Zatím co extrémní ženství je slabost, emoční závislost, ovládání žádostivostí. Tyto projevy duality jsou přítomny v každém z nás. Růstem vědomí je pochopíme, ustojíme, vyvážíme a smíříme. A k dokonalému svazku polarit se přidává třetí šňůra božství, která nás vede domů střední cestou – dokonalým vyvážením mužství a ženství.
Stovky životů se opakovaně učíme o bolestných následcích duality a božském uzdravení vědomým vstupem do celistvosti.

Moře citů

Když nastane hromadný úhyn ryb, je často způsobený nedostatkem kyslíku a jedovatými chemikáliemi ve vodě. Negativní emoce vyplavují do krve znečišťující látky a zabíjejí jemné duševní pohnutí, jež jsou jako ryby. Pohled se zabarví do ruda, podobně jako vody zbarvené krví. Rudá je barva první zemské čakry rezonující na nejhustější vibrační rovině.
Moře plné pestrobarevných ryb je symbolem emočních hlubin duše. Životní formy jsou pak symbolem emočních pohnutí. Zatím co krásné, pestrobarevné ryby symbolizují povznášející citová pohnutí, dravci a mořské šeredy jsou jako démoni duše, požírající krásu její tvořivosti. Rudé, či krví zabarvené moře je symbolem emocionálního ohně zkoušek, kterým jsme vystaveni. Pokud jsou vody znečištěné, či přehřáté, je to jako otrávené prostředí bez kyslíku, které dusí život jemných forem. Vody zbarvené krví však mohou být také očistným procesem, který vyplavuje všechna ukrytá dramata, omezení, negativní vzorce a emoční zranění. Kdo nalezne odvahu, je jako Mojžíš a národ vyvolených, procházející skrze Rudé moře, ukotvený, po dně, suchou nohou. Procházet se po skutečném dně duše, není známkou slabosti, ale dosažení maxima. Maximální, hraniční hloubky, což je potřeba – znát mantinely, limity, ohraničení nám daná – vnější okraj vnitřních světů. Dno nás potom chrání, protože jsme se s ním seznámili a při dalším setkání nám to může být k užitku.
Tato vnější symbolika makrosvěta, přírody i náboženských symbolů, zrcadlí proces našeho vnitřního mikrosvěta. Když čelíme bolestivým démonům vlastní duše, nasloucháme vlastním pocitům a signálům těla bez toho, abychom to popírali, či se před tím schovávali. Může to představovat bolest podobnou probodnutému srdci. Jako mořská dravá obluda, kterou jsme vyvrhli na mořský břeh, do světla vědomí, aby již dále nepůsobila jako nebezpečí číhající ve stínu. Tyto události pálí jako oheň, avšak ve finále rozjasňují, či čistí vodu našeho emočního těla. Pokud ten proces dokončíme, vyčistíme své vnitřní moře samočisticím procesem tak, že dáme svobodu pro život povznášejících barevných ryb, které se neobávají dravých predátorů, ale svobodně sehrávají symfonii tvarů a barev čistého korálového útesu v oceánu.

Osvobozujeme se díky pravdivosti a odvaze, se kterou čelíme vlastním sebeklamům, vlastnímu popírání emočních zátěží, či vlastnímu odmítání bolesti. Mužsky orientovaný svět vyzdvihuje popírání emocí, avšak skutečné mužství v každém z nás, je odvaha čelit i té nejhlubší bolesti duše. Uzdravení se děje skrze přebolení minulých traumat. Díky tomu pak odkládáme zátěž, která nám nedovoluje pokračovat ve vzestupu duše. Z uzavřené sebeobrany přecházíme do odvážné otevřenosti, která se jeví jako zranitelnost. Avšak právě ta otevřenost dává prostor Bohu – Lásce v našich srdcích, aby převzal veškerou naši ochranu. Pročištěním svého mikroútesu duše, se stáváme zdánlivě zranitelnými, avšak prakticky nedotknutelnými, Bohem chráněnými. Stojíme pevně uzemněni, na dně moře, takže jakákoliv vlna odporu nás nerozkolísá.
Vzhledem k tomu, že stojíme na prahu nejtěžšího přerodu světa, je naše vnitřní čistota klíčovým úkolem. Kdo nevyčistí své vnitřní akvárium včas, toho strhne utrpení spojené s očekávanými událostmi – novodobého průchodu Božího lidu rudým mořem. Pro ukotvené to znamenalo vysvobození, pro ostatní tragédii. (viz. článek Sedm misek Božího hněvu)

Hlubinná transformace

Introspektivní období vybízí k ponoru do hlubiny skrytých emočních vzorců. Čím hlouběji se ponoříš, tím větší tma pro ego tam je, tím větší tlak na jeho propuštění a rozpadá se kontrola. Ačkoliv na povrchu hlubin může být klid, hluboko můžeš ucítit silné proudy, které ovlivňují tvůj život nevědomě. Vztahy, které už skončily, ale dále tě určují. Emoce, které se neprojevují navenek, ale skrytě ovlivňují tvé motivy, reakce a životní směr. Čím jdeš hlouběji, tím větší tma a tlak pro ego. Nejsou tam jistoty, mizí příběh ega, kontrola se rozpadá. Ale hluboko ve tmě hlubin existuje tvá dokonalá regenerace – restart.
Emoční hlubina pomíjí sílu vln a vyžaduje výcvik, který zvyšuje nosnost. Skrytý svět hlubin se rozprostírá za hranicemi ega, a proto se tato civilizace bojí ponoru. Jen ten, kdo má odvahu se ponořit hluboko, může dojít k transformaci duálního vnímání. Odhalí skryté démony hlubin a tím transformuje jejich vliv na sebe. Když jsou uviděni a pochopeni, nepředstavují již hrozbu. Je to jako bys byl potápěčem, který se potápí do tmy a ticha. Odhaluješ mořské příšery tím, že je pozoruješ, ale nereaguješ na ně. V hlubině zůstává jen potápěč a jeho dech. Okolí vnímá odděleně od sebe sama. Neztotožňuje se s žádnou obludou, nedá se ničím vyprovokovat a tím transformuje útočícího dravce. Nechová se jako kořist a proto dravec odplouvá. Je to redefinice vnímání.
V hlubokém ponoru emoce ztratí polaritu a dualita se rozpouští zevnitř. Za emocí bez příběhu se rozprostírá ticho, soucit, láska bez potřeby vlastnit. Je to stav bytí, který není vázán na žádný objekt.
Dochází k transformaci vnímání. Zvyšuje se nosnost (odolnost vůči tlaku) a eliminuje se deformace. Osvobození z duality znamená schopnost vnímání hlubokých citů bez destruktivní bolesti. Vzniká neduální vnímání, které je jediným opravdovým bezpečím ve světě, který se hroutí. Ponoř se hluboko, kdykoliv si jen můžeš udělat čas, abys našel záchranu od Boha.

Archetyp Poustevníka

Kultura posedlá formou a pomíjející obsah. To je dnešní svět plný prázdnoty. Pokud je naše číše vylitá, cítíme zemskou tíži. Bezútěšnost světa forem. A prázdnota je iniciátorem hledání sebe sama. Hledání pravého zdroje naplnění. Nové víno nelze lít do starých měchů, jak pravil Kristus. Tělesná forma pro osvíceného ducha musí být transformovaná. Nejprve se vylévá staré víno a pak se mění obal. Je to jako nejprve polít mrtvou vodou a poté živou. Symbolika skrytá v pohádkách. Bez smrti starého vzorce bolesti, nemůže vzniknout prostor pro nové a povznášející vědomí. Mystická smrt očišťuje pohár a vzkříšení ho naplňuje. A naplněni jsme tím, co je neviditelné, nehmatatelné a nedoceněné tímto světem.
Skutečné vánoce se slaví vzájemností, sdílením, splynutím duší, ale místo toho je tento svět posedlý nápodobou. Sháněním forem, leštěním povrchu a na to nehmatatelné nezbývá čas. To nehmatatelné se totiž naciťuje v bezčasovém prostoru bytí, až poté, co je zastaveno shánění, spěch a shromažďování. Pocity naplnění pronikají z duše napovrch mezi řádky. Ve chvílích, kdy si dovolíme jen být. Být úplně sami a velmi dlouho dlouho. Tak dlouho, abychom se hluboce setkali sami se sebou. A to není lehké, je to oběť. Dokáže to málokdo. Urození selhávají.
Uniknout prázdnotě znamená uniknout od lidí. Masy jsou totiž spící, vláčené iluzí. Neumí číst mezi řádky. Netuší, že okamžiky nicnedělání, jsou hodnotnější, než rušný život. Netuší, že prostor bytí, ve kterém se vše děje, je zdrojem štěstí, pokud se mu zcela odevzdáme. Dění, které nás baví –fantazie-kreativita, je prostředkem, jak se odevzdat proudu života a zakusit plynutí – flow. Zatím co inspirativní a tvůrčí činnost je prostředkem, odevzdaného bytí, ke kterému nás to přivádí, je příčinou prožitku naplňujících hlubin vlastní duše.

Málokdo dokáže být velmi dlouho sám, aby se setkal sám se sebou. Poustevník setrvává sám v rozporu se všeobecným názorem. Odvážný hrdina, je prostý, dlouho zapomenutý a sám, podobně jako hrdina z pohádek. Poustevník jde cestou, kterou urození nezvládli.

Skutečná svoboda

Skutečná svoboda není svobodou říkat si co chci, či cestovat, kam chci. Skutečná svoboda je svobodou ducha. A to je svoboda, která už nepotřebuje nic světu říkat, dokazovat, ani nikam cestovat. Jde o osvobození duše ze spárů předstírání, utíkání, strachu ze samoty, strachu z opuštění.
Pro tuto svobodu si musíme jít hluboko do svého nitra, až do těch nejtemnějších stínů, kam se většina bojí vstoupit. Až do pekla samoty, prázdnoty a nicoty. Znamená to nebát se být na dlouho opuštěn, nejistý, ztracený. Přijít o starou osobnost založenou na egu. Ztratit se v mlze a tmě. Nechat v sobě vycukat všechna pnutí, volající po akci, maskující touhu po úniku před sebou samým. Hluboce se zvnitřnit, nalézt sama sebe, neustoupit démonům, nenechat se vyprovokovat, ani vykolejit. Nenechat se znova fragmentovat na mnoho dílů vlastní necelistvosti skrze světská rozptýlení, skrze přízemní starosti běžného života. A kdo to ustojí a vydrží mnoho zkoušek, vrací se z pekla zpět úplně proměněný. Vrací se ryzí, hluboce klidný, uzemněný a celistvý. Člověk, který takto zvítězil nad ďáblem (vlastní živočišností), je zvláštním magnetem přitahujícím vnímavé a hladové duše. Většinou nedokáží popsat, co se s nimi děje v přítomnosti osvíceného. To proto, že netuší, že jsou přitahování právě tím, co sami v sobě postrádají. Osvícený zosobňuje potlačený, božský aspekt tvé duše, o kterém zpočátku vůbec netušíš, že ho máš.
Skutečná svoboda je stavem neobtíženosti. A neobtíženi jsme tehdy, pokud nelpíme na ničem vnějším. Dokonce, ani když jsou to věci naší každodenní obživy, ošacení, či prostředků k životu. Ačkoliv tyto věci musíme mít ke světskému životu, nemusíme na nich lpět. Na čem lpíme, to nás tíží a ovládá. A nesvoboda ducha produkuje obtížné životní okolnosti. Kdo chce mít lehkost bytí, musí se vzdát všeho lpění i přes to, že prostředky k životu vlastní, není k nim připoután. Dle následujících slov Ježíše Krista.

Vedení duchem

Svět je pro nás zkušebním hřištěm, jehož úkolem je rozptýlení naší duchovní koncentrace. Děje se to skrze strach, skrze touhy, skrze slabosti, skrze všechna volání tělesné nedokonalosti. Dokud se ztotožňujeme s tělem, připadáme si jako hříšníci, kteří nejsou hodni odpuštění. A to, co nás činí hříšnými, není naše lidská, tělesná a nedokonalá polarita, ale naše přesvědčení, že jsme jen ta živočišnost, která se nikdy nenapraví ze své žádostivosti. A náboženství, kterým vyhovuje naše role nenapravitelných hříšníků, nám slibují vykoupení za poslušnost. A co je nejlepším receptem, jak si udržet ovce v poslušnosti? Udržet je v myšlence, že potřebují vnější spasitele a prostředníky.
Ale jediné, co může osvobodit našeho ducha, k osvícené a božské svobodě je proces, který Jung nazval jako individuace. Proces nalezení hlubší podstaty sebe sama skrze hluboké zvnitřnění. Schopnost pohroužit se hluboko do své duše, do hlubin ducha a setrvat v bezčasovém bytí, je cestou k nalezení věčného života v království Božím.
Království Boží je totiž druhou polaritou naší bytosti. Božskou, nevinnou a jednotící podstatou. Transcendentní identitou ducha v nás, která nás propojuje s Bohem. Dostat se do toho království znamená umět vstoupit do svých nejvnitřnějších komnat a zavřít za sebou dveře. A kdo neví, jak vstoupit, ať neustále klepe. Ať následuje ducha těchto řádků a hledá ponížené věci uvnitř sebe sama. A každému kdo klepe, bude otevřeno, každý, kdo opravdově hledá, bude nasměrován, i kdyby měly promluvit kameny. Duchovními technikami se dotýkáme ducha v sobě, proudem vlastního vědomí. Kde je naše vědomí, tam proudí naše energie, takže meditativním zvnitřněním se nejen zpřítomňujeme, ale také koncentrujeme ducha a dosahujeme tím jeho plnosti uvnitř své duše. A co takto pravidelně pěstujeme, to v nás roste. Z nepatrného semínka vyroste květ života, rozvinutá růže v naší duši.
Je-li duch uvnitř člověka silný, stává se jeho průvodcem. Člověk vedený duchem už nevnímá sám sebe jako tělo, ale ví, že je věčným duchem, který oblékl své tělo pro tento život. Pokud se ohnisko vědomí přesunulo do ducha, přesunulo se i vnímání vlastní identity. Ačkoli tělo zůstává stále nedokonalé, už se nevnímáme jako hříšníci, neboť hřích nezpůsobovala samotná naše živočišnost, ale živočišná úroveň vědomí, které podléháme v duchovním spánku vlastní nevědomosti.
Vždyť nás učí i samotná Bible, že Adam s Evou pocítili hřích skrze stud. Začali vnímat, že jsou nazí a musí se ukrýt. Ke hříchu je dovedl vzorec rozdělenosti, že něco mohou a něco nesmí. Jakmile začalo být něco zakázané, vstoupilo do hry duální vědomí, rozdělující realitu na dva tábory. Vzorec duality pronikl vším a rozdělil jednotu na dvě polarity. Fragmentoval duši. Začali si tedy uvědomovat hříšnost svého těla v kontrastu se svatostí ducha. Začali si uvědomovat náboj mezi mužskou a ženskou polaritou. Začali pociťovat prázdnotu hmoty v kontrastu s naplňujícím duchem. Avšak právě ono rozdělení jednoty na dualitu bylo jedinou cestou, jak nabýt božského vědomí. Jedině, když existuje možnost volby, existuje také svoboda. Jedině když existuje temnota, je možné vědomě volit světlo. Jedině, když existuje pád do nevědomí, existuje i možnost dopracovat se vlastní volbou k plnému vědomí.

Iluze zatracení

Křesťanské náboženství mylně interpretují prvotní hřích jako zatracení, které nás odsoudilo. Byla to totiž vědomá volba první lidské dvojice a všech duší, které je dobrovolně následovaly v reinkarnačním kolečku smrti a znovuzrození. Volba, která odkládá zlatou klec zděděného božství v naději na osobní vlastnictví získané silou osobní vůle. Marnotratní synové totiž nemohou ocenit hodnotu Božího domu, pokud o něj nejprve nepřijdou. Jejich vědomý návrat je pak mnohem slavnější, než sláva bohatých dědiců. Je to božská hra pro duši, jejímž cílem je vymanit se ze začarovaného bludného kruhu zatracení. Vítězstvím dochází k prohloubení moudrosti duše. K prožití a přijmutí hlubších úrovní božské podstaty – Lásky.
Zatracení je způsob vnímání, čili nízká úroveň vědomí, iluze. S duálním rozdělením reality vstoupil do lidského vědomí strach, první vražda, despotické panování a vlastnění muže nad ženou, neúroda, škůdci, neužitečné a všudypřítomné bodláky a plevel. Čím nižší vědomí lidstvo ovládalo, tím realita více houstla. Vytvořila zajatce hmoty. A Kristus přišel vysvobodit tyto zajatce, jakožto jejich praotec. Ukázal cestu a vytvořil duchovní portál. Vystavěl most ve vědomí a stal se Bránou, kterou mohou projít zajatci hmoty, kteří se už poučili a uzráli k návratu stejně, jako uzrál marnotratný syn z podobenství. Nyní je doba hvězdného aktivačního cyklu, která umožňuje hromadný vzestup duší. Sesbírání úrody země.

Spása duše

Avšak Kristus dnes nepřichází jako vnější spasitel. Ale především jako všudypřítomné kristovské vědomí, které klepe na vrátka našich duší. Kdo se navrátí ke své niterné autentické podstatě, otevírá se Kristu a pozývá ho na hostinu duše. Zajatci náboženství, vymaňte se z očekávání vnějšího spasitele, který vše vyřeší za vás. Vraťte se k nalezení sebe sama, abyste následovali Krista uvnitř vás samotných.

Nízká vibrační hustota vědomí způsobila hrubo-hmotnou úroveň 3D světa. Způsobila hřích v podobě nevědomí. Návrat ke své vlastní podstatě je povýšení osobních vibrací a snížení hustoty. Jdeme společnou cestou vzestupu se svou vlastní planetou. Navracíme se z rozdělení – fragmentace k celistvosti. Vzestupem vědomí se vytrácí odsouzení hříchu a dochází ke smíření. Když porozumíme své dřívější nevědomosti, smíříme se se svým živočišným tělem a přestaneme tu živočišnost odsuzovat. Už nezpůsobuje náš hřích, když jsme pochopili, že nejsme tělem, ale oblékli jsme tělo pro hru jménem život v těle. Všechny nelehké zkušenosti se najednou staly učitelem. Už je neskrýváme, ani se za ně nestydíme. Smířili jsme se sebou celý svět, když jsme to pochopili. Vystoupení z hříchu se děje skrze vzestup vědomí, stejně jako vstup do věčnosti a získání dokonalosti. Dokonalí jsme, když nás žádné peklo všech zkoušek nebylo schopno oddělit od Lásky. Když nic v tomto světě nebylo schopno nás odvést, ani vyprovokovat, abychom opustili cestu Lásky. Stali jsme se neutrálními vůči lákadlům i popichování ďábla. A cesta Lásky je cesta hluboko dovnitř sebe sama. Člověk je láskou, stejně jako Bůh je Láskou.