Přivedení duše na soud

Představte si, že při jarním úklidu a plánování jste objevili, že váš dům má prostory, o kterých jste nevěděli, že tam jsou. Vstoupíte z místa, kudy nikdy nechodíte a najdete tolik prostoru, že se vám zatají dech. Tolik skrytého potenciálu leželo ladem jen kvůli tomu, že jste doteď žili v zajetých kolejích, chodili jste po vyšlapaných cestičkách a používali jste léty osvědčená řešení. Ale už to chtělo pořádný úklid, vysekání křoví kolem domu, vystříhání trnitých porostů, aby jarní slunce vše oživilo a jarní deštíky to ovlažily. Chtělo to donutit se k dlouho odkládané práci a donutit se udělat letos něco jinak. A výsledku se nemůžete nabažit. Tolik prostoru máte teď navíc, že to stačí jen trošku zabydlet a máte v domě vlastní hernu, společenskou místnost i kompletní wellness, ačkoliv jste si doteď mysleli, že takový luxus je pro vás nedostupný.
A teď si představte, že tím domem je vaše tělo a skrytými prostory duševní potenciál. Ještě donedávna jste cítili úzkost, o které nevíte, proč přichází. V noci moc nespíte a ráno se probouzíte unavení. Najednou jste si začali uvědomovat, že nejste šťastni a cítíte se ztraceni. Cítíte, že to tak už nejde dál, ale naprosto netušíte, co máte změnit. Proč už najednou nejde žít jako dříve? Proč prožívám vnitřní tlak a únavu, či otupělost již tak dlouho a nemůžu z toho vystoupit? Zajeté způsoby uvažování si neuvědomujete, neboť jsou to vaše brýle, které máte nasazené a nevíte o nich. Může vás to zahnat až do bodu nesnesitelného vnitřního utrpení a vy víte, že vztek ani pláč ani výkřiky zoufalství nepomáhají. Zbývá jen trpělivě jít naproti tomu, co cítíte, až nakonec začnete žádat o odpověď v niterné modlitbě. Co ještě nevidím? Co mám změnit? Proč jsem jako lev zahnaný do kouta, který je nebezpečný i sám sobě? Až najednou, v té největší zoufalosti něco odejde z vašeho těla a ponoříte se do blažené energie, která se uvnitř těla rozlije. Možná cítíte konkrétní místo, spojené s konkrétní čakrou, které se ve vás rozvibrovalo, a dopřáváte si čas, aby se ten příval svěžesti nového a mocnějšího ducha mohl usadit. Je to jako mimořádně skvělé wellnes v domě těla, kde máte vstup zdarma kdykoliv si uděláte čas.
Ten tlak na změnu jsou energetické výzvy současného období. Nespíte, protože duše se připravuje na ten kvantový skok. Necítíte se dobře, protože narůstajícímu duchu je už těsný ten omezený prostor, který jste doteď používali. Prožíváte zoufalost, protože zvýšená bdělost znamená, že se ve vás zesilují současně i nezpracované energetické bloky. Dokud nejste dovedeni k odvážnému kvantovému skoku z kouta, do kterého jste zahnáni. A když to prožijete, je vám jasné co znamená biblické vzkříšení soudu a vzkříšení života. Jinak řečeno poslední soud. Růst ducha a prožívaná bdělost dojdou do místa, odkud není návratu, a buď zvítězí vzkříšení života – osvícení, nebo osobní armagedon – vzkříšení soudu. Jde o hromadný proces vzestupu duší i s jejich planetou, při kterém si každý prožije osobní soud svého vlastního svědomí poté, co obrazně povstal z hrobu. Dobří se stávají lepšími a zlí se stávají zlejšími v důsledku nárůstu vědomí na planetě. Hovořil o tom Kristus v následující pasáži.

Zesílení vědomí

Skrytá bestie v nás je jako sedmihlavá saň. Nicota transformačního přerodu ji probouzí. Zpěčuje se, když je ticho a nekonání ve zjevné rovině. Projevuje se jako diktátor, perfekcionista, manipulátor. Zuří z lidské nedokonalosti a odmítá ji přijmout. Ubližuje lidem a speciálně nevinným, neschopným a slabým princeznám. Žije v hluboké jeskyni naší duše a vyjadřuje vše, co na sobě nenávidíme. Projektujeme si to na druhé, když odsuzujeme, kritizujeme, pomlouváme, nenávidíme. Jsme tvrdí ke slabochům, protože odmítáme svoji vlastní slabost. Jsme nároční a vyžadujeme respekt od druhých proto, že jsme nároční sami k sobě. Vše, co nás přivádí k šílenosti je démon v naší vlastní duši, kvůli kterému nám vstávají vlasy na hlavě. To naše vlastní ďábelská přirozenost vězní a mučí bezbrannou princeznu v naší duši. Lásku. Všichni to tam máme a jsme oblbnutí vlastní myslí, která vytváří neviditelnou mlhu, aby skrývala temné přízraky duše. Na duchovní cestě se dostaneme do fáze, kdy jsme už nesmírně unavení a otupělí. Může se ti to dít právě teď. Jsme vyčerpaní, protože nás drží v postupu něco neviditelného, co si neuvědomíme, dokud se nedostaneme na naprosté dno. Blízko stavu proklínání samotného Boha. Hledání je nekonečné, cesta v mlze. Nikdo neví kde je – zmatenost, dezorientace, padání v prostoru. Pohádková krajina pustiny, bez živáčka. Podivný, prokletý kraj, jemuž vládne pán tmy - příšera. Jsme v jejím teritoriu a ona se probouzí. Na konci své pouti i světec vybuchne. Viz. Job. Každý už se ze zoufalství promění z beránka na lva. A to je právě autentický stav ztráty kontroly, který byl potřeba alespoň na chvíli, aby se odstavila obrana mysli a příšera se zhmotnila. Když se sám zděsíš, co v tobě dřímá, co vypouštíš. Když nerozumíš, kde se vzal ten negativismus a nesmiřitelnost. Uvidíš jejich důsledky na lidech a dějích kolem sebe. Na interakcích, na těch, které nemůžeš vystát, když ti kříží cestu…
Nynější astrologické konstelace zjevují surovou pravdu. Uvědomujeme si bytostně to, co jsme popírali a kde jsme se sami tak dlouho obelhávali. Soud posledních dní znamená, že to uvidíš bez příkras. Energie bdělého vědomí se velmi pomalu navyšují. Vyústění své cesty jsme očekávali už dávno, před lety a vše se vleče. Ale proč? Protože nad přízraky se vítězí uvědoměním. Tím, že jim porozumíme a přiznáme si je. Pravda se po léta skládá z malých střípků, protože transformace vědomí se neobejde bez utrpení. Život protkaný utrpením, zradami, beznadějí a dramaty napomáhá hromadnému vzestupu duší v této době. Ale střádá se to pomalu, abychom to unesli. Nejde jen o osvícení jednotlivce, ale o celospolečenský vzestup. Hromadný přechod duší začínající jejich duchovní smrtí a končící jejich mystickým vzkříšením. Důsledky nárůstu vědomí jsou však zesílením všeho, co se ukrývá v duši. A pro nevědomé lidi znamená zesílení strachu, na němž je založena egoická identita většinové společnosti. Biblický armagedon je na prvním místě osobní stav děsivého ducha, který se zrcadlí i ve vnějším prostředí. Povstání Boha je vzkříšením vědomí z prachu a popela.

Světlo v opozici ke stínu

Pozice ega je v opozici k Lásce, avšak v tomto světě je považována za rozumnou, logickou a správnou. V každém z nás jde tedy o vítězství světla nebo tmy. Boha nebo ďábla. Přijetí, nebo odmítání. To vše jsou synonyma pro totéž.
Rozum a logika hájí materiální jistoty, hájí příběh, či roli osoby ve světě forem. To se však dostává do střetu s duší, která se odmítá zaprodat čemukoliv výměnou za Lásku. Láska se dostává do opozice ke světským, materiálním, hmatatelným zájmům.
Zájmy duše se točí kolem jediné věci a tou je Láska – Bůh. A proto často rozum dojde k závěru, že na vině všeho trápení je právě Láska. Neboť věci komplikuje. Člověk trpí, když duše chce Lásku a logika vidí tisíc důvodů, proč to není rozumné. Z pohledu rozumu se člověk dostává do komplikované až neřešitelné situace a buď zvolí Lásku, ale přijde o materiální jistoty anebo zaprodá duši za světské věci, aby nakonec došel k frustrující pravdě, že vše světské je prázdnota. Láska je nekonečně přijímající, avšak rozumu se zdá, že existuje mnoho věcí, které přijmout nelze.

Racionalita mysli předhazuje, že přijímání nepřijatelného jde proti veškeré logice. Avšak Láska je natolik vzácná, všemocná a jediná potřebná věc, v níž je všechno naplnění světa, že se člověk musí stát nejprve bláznem, a vzdát se všeho (v duchu), aby s Láskou nakonec vše získal. Mezitím je však dlouhé období vykročení do prázdna meziprostoru. Bůh a ďábel jsou dva póly téže životní síly a moci ducha. Jsou v opozici pro duše uvízlé v dualitě. Ďábel znamená omezení té všemocné síly na svazující lpění na něčem, co žere mol a rez. Dokud se nevzdáme té závislosti, neosvobodíme Lásku a nevstoupíme do božské Neduality - Absolutna - Jednoty. Souhrnně bezpodmínečné Lásky. Zatím co ďábel je archetypem reprezentujícím svazující iluzi, která trvá na problému, na husté formě, na odmítání, popírání a neslučitelnosti, Láska se z toho všeho osvobozuje přijímáním, pochopením a integrací obou polarit.

Proč jsi v poslední době tolik unavený, nespíš, nemáš v sobě dobrý pocit? Zesílená energie tě učinila vědomější, ale současně s tím zesílila i tvé stíny duše. Přemýšlej, kde lpíš na něčem, co neumíš přijmout takové, jakým to je. Drží tě při zemi program mysli určující tvou opuštěnost, lítost, vinu, hanbu, provinilost, slabost, nedostatečnost a ta reakce mysli nedovoluje svobodu ducha. To tvá reakce tě ovládá, ne skutečnost, která je bez reakce mysli neutrální. Skutečnost jen je, jaká je, ale pro mysl vycvičenou systémem ovládání jsou některé věci nepřijatelné. Láska vše smiřuje a vše objímá konejšivou náručí, pokud byla plně osvobozena od svazující zátěže posuzující mysli. Pokud nebyla zaprodána. A ono smíření nespočívá ve smíření se s prázdnotou světa forem. Smíření = nechat, věci a děje, ať se stanou. Nebránit propudu života. Když mám to jediné a potřebné k životu – Lásku, jsem ochoten nechat vše kolem být, ať se věci dějí, jak se dějí. Když mám pravou Lásku, jedinou potřebnou věc, tak na ničem ve světě nelpím a naopak. Když přestanu na čemkoliv lpět, Láska mě obejme. Kvůli lásce se mysl dokáže vzdát svého nekompromisního hodnocení a v té chvíli prožíváme hluboký dotek Lásky,

Otroci tělesného myšlení vidí lásku jako věčnou komplikaci – věčný problém. Nebýt zájmů lásky, nebolela by duše, nebylo by před čím utíkat a co v sobě neustále potlačovat. Svět bez bariéry citů by šel tak hladce… Kdo se o to neustále snaží, časem otupí a opravdové niterné lásky není schopen. Mysl trvající na potlačování naprogramuje neurální soustavu k automatismu potlačování citů, který se stává podvědomým procesem umlčování blikající kontrolky. Co se pak stane v situaci, když jsou projevy citů na místě? Co se stane s potřebami duše, která si žádá sdílení hloubky? Nic. Lásce jsou dveře zavřeny tím více, čím více se zdá, že by mohla vstoupit na scénu. A to je děsivý program podvědomí, pro obě strany vztahu. Rodí se chladné čumáky, narcisti, prostitutky, děvkaři. Souhrnně ubližující vztahová dynamika, omezující ducha. Láska v ilegalitě, v potlačení, v podvědomém zákazu, je potlačením životní síly, která si razí cestu ven jinudy. Neurální systém se drží programu: „silné city = ohrožení = potlačit.“ Energie, která nemá svobodu, se může projevit jako nemoc a aby toho nebylo málo, těžká diagnóza tomu nasadí korunu, neboť zesílí potlačení a odmítání, či následnou ztuhlost.

Je na vině Láska? Ona je smyslem, cílem a opravdovým naplněním našich životů. Zatím co všechny jiné cíle si na naplnění jen hrají. Jsou prázdným pozlátkem, minutím pravého cíle. A o to jde tvůrcům našeho Matrixu. Jejich ďábelskou reverzní strategii musíme prohlédnout a obrátit vzhůru nohama. Probudit se z reverzního matrixu, jenž nás naprogramoval k zaprodání duše je smyslem hry. Systém tě donucuje být stále v mysli, stále ve střehu, stále ve stresu. Stále ti podsouvá co si máš myslet a jak máš vše hodnotit. Systém tě neustále vrací k posuzování, zatím co duše touží osvobodit Lásku, vrátit se k bytí v Bohu, zákonnému manželskému partnerovi každé duše a tím získat celistvost. Láska nás spojuje s Bohem, strachem motivované posuzování nás od něj odděluje.

Konec opozice

To, co se rozumu dosud jevilo, jako nepřítel jsme odmítali, potlačovali, nenáviděli. Bez toho, abychom si uvědomili, že to odmítáme a potlačujeme svoji součást a kvůli tomu žijeme v omezenosti ducha. Ježíšův nelehký příkaz „milujte své nepřátele“ (Lukáš 6:27) většina světa nepochopila a proto nepřijala. Být celistvý znamená být dokonale autentický, dokonale pravdivý, ale ne strojově dokonalý, či sterilní. Nebýt toho, že nesnášíme svoji vlastní neschopnost, nekritizovali bychom ostatní. Nebýt toho, že popíráme svou vlastní slabost, neodsuzovali bychom slabochy. Nebýt toho, že potlačujeme svou vlastní živočišnost, neodsuzovali bychom ji u jiných. Vždycky když něco nenávidíme u druhých, můžeme to vyřešit jedině přijetím uvnitř sebe. Nebýt vlastního strachu, nezastrašovali bychom ostatní. Přijetí je Láska, která odstraňuje náboj odporu. Díky přijetí se rozšiřujeme, měníme v sobě energetický náboj a okolí na nás reaguje jinak. I my sami pak vidíme svět jinak než dříve.
A jak dosáhnout té dokonalosti, jež spočívá v dokonalém bytí sebou samým? Toho se dosahuje porozuměním o škodlivosti vzdoru své mysli a vědomým prožitím toho, co mysl odsuzuje. Cokoli pochopíme o sobě samém, s tím nejsme v konfliktu, to nepopíráme, neodsuzujeme, nepotlačujeme. Všechnu energii odmítání, kterou prožijeme bez útěku, rozpustíme. Nakonec pochopíme, že všechna změna spočívá ve schopnosti nebýt neustále proti něčemu v opozici. Kdo zcela přestal být v opozici, nechává svět světem, nechává věci, ať se prostě stanou, nechává stíny duše ať přijdou, aby je prožil nově, vědomě, bez vzdoru. Tím se přeprogramuje nervová soustava, aby jinak reagovala na podněty a automatické spouštěče vin a bolestí se rozpustí. Tak se osvobodíme ze sevření a otevřeme Lásce. 

Konec bojování

Přemýšlej o sobě. Kdy a koho jsi naposledy odsuzoval, kritizoval, odmítal, umlčoval apod.? Definuj si co se ti tak nelíbilo a hledej sám v sobě, proč jsi to měl zapotřebí, se takto vyhraňovat? Proč jsi měl zapotřebí psát například kritické příspěvky na sociálních sítích? Proč jsi někoho nemohl vystát? Protože právě to, proti čemu vystupuješ, to potlačuješ a umlčuješ v sobě samém. Ozývá se škodlivé naprogramování mysli k neustálému hodnocení, škatulkování a odsuzování. Stačí pochopit ten mechanismus potlačení, který je tvou destruktivní silou, již neumíš ovládnout a pak ji v sobě dokážeš usmířit. Už to není nepolapitelný démon, ale definovaná zákonitost. to tvá reakce mysli tě vězní. Přemýšlej, pochop a usmíříš v sobě své neusmířené součásti, které tě drží zpět a doteď brzdí tvůj vzestup po úrovních vědomí. To je úkolem každé duše, která ví o svém naléhavém volání po Lásce, svobodě ducha a celistvosti.
Ale je důležité vědět i to, že podstata prožívaného vnitřního rozporu může ležet tam, kde si ji nejsme schopni lehce uvědomit, neboť ji podvědomě potlačujeme a potlačená energie propuká na jiném místě do nevysvětlitelných pocitů, narušení mezilidských vztahů, do nemocí, nebo životních krachů, či opakovaných zkoušek, které tu jsou dokud je nepochopíme. Ale při tom všem zmatku si buď jistý, že platí následující Kristovo pravidlo.

Konec odmítání

Božství je dokonale bílé světlo, které se v dualitě dělí do základní barevné palety – oktávy sedmi barev duhy. Ale barevná paleta se dále a dále dělí na tisíce odstínů. Chceme-li dosáhnout jednoty s Bohem a vrátit se k němu, jako marnotratní synové, musíme umět přijmout všechny odstíny duše, na které se Světlo božství rozdělilo. Celou škálu. Přijmout znamená integrovat vyšší Plnost ducha. Rozšířit se. Integrovat znamená neodmítat, ale začlenit vše jsoucí jako svou součást. Čelíme náročným životním výzvám právě proto, aby nesmiřitelné součástí byly integrovány. Poznáme je skrze konflikt. Emoční výstražné světlo nás doslova udeří do očí, abychom změnili přístup, nebojovali proti odrazu v zrcadle, ale podívali se do sebe, kde je zdroj toho emočního náboje nesmiřitelnosti. Ztuhlost pramení z odmítání nějaké stránky Existence, anebo pouze z odmítání energie, kterou to vzbuzuje. A tady je na místě znova prožít tu energii a tím předefinovat její náboj. Láska si drží odstup od manipulace, či egocentrismu, ale mohou ji spoutávat samotné odmítavé reakce, pokud neuzná právo na oprávněnost jejich existence v dualitě. Prožitek opakované konfrontace se stínem, který ustojíme bez reaktivity, vyhlazuje náš neprožitý vztah k moci – hodnotě - ponížení.

Konec potlačení

Plnost ducha je to, co hledáme ke svému naplnění a ta si žádá kompletní přijetí všech existujících odstínů duše, které se nám pro názornost manifestují ve hmotě. Pak najednou dokážeš milovat své nepřátele a plnit i související Kristův zákon, nikoho nesoudit, protože nejsi puzen démonem, ale máš svobodu vybrat si svou reakci. Vystoupit z bludného kruhu duality můžeš, až když to pochopíš a následně integruješ. Kde v tobě existuje nejsilnější negace, tam je nejpřímější směr tvého vývoje. Osvobodí nás jedině projít všemi svými stíny v hlubokém prožitku přijetí všeho co je, takovvé, jaké to je. Láska, o které Kristus hovořil, převyšuje stav náklonnosti vyjádřený lidskými city, jež se zdá neuskutečnitelným vůči nepříteli v duální rozdělenosti. Bezpodmínečná Láska je neexistence vnitřního odporu, který tě váže k předmětu odmítání. Představuje jednotící, neduální vědomí, které je smířené a uvědoměle přijímá hodnotu obou pólů.

Konec utíkání

Bezpodmínečná Láska a nekonečné přijetí jsou dokonale spojité nádoby. Přijetí souvisí s nelpěním, či odevzdáním, s důvěrou v Boha. Ale tyto ctnosti neznamenají nepraktičnost, ztrátu majetku, či racionality. Každý hledající vystřeďuje abstrakci lásky s racionalitou, dokud se misky vah neustálí ve středovém bodě singularity směřujícím do nekonečna vyšších světů.

V nízkém stavu vědomí vnímáme dualitu jako nesmiřitelný střet dvou polarit. Dobro nebo zlo, rozum nebo cit. Jak to skloubit? Vzájemné odmítavé reakce rozdělují duši, omezují ducha a důsledky jsou tím horší, čím více jsme nesmiřitelní. To napětí lze ale užitečně využít k transformaci. To, co nás může na jedné straně i zabít, můžeme obrátit k vlastní expanzi vědomí. Mezi póly vzniká napětí, vytvářející prostor pro růst vědomí. Čím více setrváváme v tomto rozhraní bez odporu, tím více se naše vědomí rozšiřuje. Neurální soustava rozšiřuje kapacitu. Zvyšuje svou nosnost pro vyšší stavy napětí mezi póly. Rozšiřujeme prostor vědomí pro růst ducha do plnosti. A to není hned, ale trvá to čas, než to vše pojmeme. Vyšší stavy vědomí umožňují existenci obou polarit - propojení bez následků. Bezpečné ukotvení i při vysoké energii. Vyšší stav vědomí už není omezenou lidskou láskou, ale rozšířeným prostorem, vysokou kapacitou vědomí, která obsahuje dost místa pro oba póly. To celoživotní trápení nebylo marné.
Had, kterého pozvedl Mojžíš v pustině byl symbolem toho bezpečného uzemnění. Když je zdroj jedovatého uštknutí vědomě přijat, stává se zdrojem pozvednutí ducha a prostředkem k vysvobození. Více na toto téma viz. v našem článku Alchymie duchovní proměny

Když přestaneš rozdělovat

Dualita jevící se zpočátku rozdělená na božský a ďábelský pól, přestává být z vyšší úrovně vědomí zabarvená emočními znaménky dobra a zla. Jedinec se posouvá ve vývoji a z morálních kategorií dobra a zla přerámovává svou zkušenost na princip tvoření a zániku, expanze a extrakce, světla a stínu. To jde ruku v ruce s pochopením, že bez napětí vytvářející pohyb mezi póly by nebyla změna, transformace, ani poznání a prostor vyššího vědomí. Dualita není chybou, ale prostorem vývoje vědomí, do kterého vstupují duše, aby poznaly a prožily, co jsou vůbec ty kategorie „dobra a zla“. Napětí a pohyb vytvářejí hybný moment vzestupu po úrovních vědomí. K vlastnímu (osobnímu) sebetvoření hlubšího poznání duše, podobající se biblickému příběhu marnotratného syna.
Duše vstupující do čtvernosti hmoty jsou v ní spoutány čtyřmi živly. Zažívají přímou zkušenost, kdy stojí uprostřed napětí, ze kterého nelze jen tak uniknout. Získávají prostor a čas, který jim umožňuje zážitek integrovat. To je podstata „kříže“ časoprostorové reality, kterou nazýváme materiálním světem.

ČTVEŘICE ŽIVLŮ ČASOPROSTORU

-   oheň (vůle, impuls)

-   voda (emoce, proudění)

-   vzduch (myšlenka, vědomí)

-   země (forma, realizace)

Volné pokračování tématu najdeš v následujícím článku o vzkříšení k dokonalosti.