Šaty dělají člověka

Naučili nás, že naše identita je dána občanským průkazem a souborem našich znalostí. Ale vše, co můžeme pozorovat, není naší bytostnou identitou. Naše tělo, naše znalosti, naše myšlenky, ani naše pocity nejsou naší pravou identitou. Když si myslíme, že tělo, myšlenky, pocity a znalosti nás definují, neuvědomujeme si, že tyto věci se nám ve skutečnosti dějí, jelikož je dokážeme pozorovat.
Vlivem výchovy se ztotožňujeme s projekcí nápodoby sebe sama, dokud nezískáme prožitek svého pravého Já oproštěného od přívlastků. Pak porozumíme, že jsme někým jiným, než naše persóna s jejími názory, životním příběhem, myšlením i cítěním. S tím souvisí poznání o našem multidimenzionálním těle.
Je jako flétna. Když se do ní fouká, vzniká specifický tón. Duch prochází hmotou těla a vydává tón – vibraci. Duch představuje naše vyšší JÁ a náš osobní tón je naší duší. Ale téměř nikdo nedokáže hrát na flétnu, aniž by nějaká dírka nebyla ucpaná. Konceptuální mysl se svými názory, zákazy, omezením a posuzováním dusí póry naší potencionální plnosti ducha. Brání našemu produchovnění, jako dlaň svírající houbu. Když si své mentální sevření uvědomíme, vědomě ho propustíme. Když pochopíme, že dovolit si cítit cokoliv je legální a dokonce žádoucí, začneme se otevírat Slunci v duši.

Jsme životem za formou, který používá tělo i s jeho myšlením jako oděv. Když si zakazujeme něco cítit, či něčím být kvůli společenským konvencím, zákazům, či náboženským dogmatům, omezujeme svou vnitřní zkušenost. Zmenšujeme se tím (na duchu) na základě toho, co nám určili a dovolili, že můžeme být. Vlivem prediktivního naprogramování světa se pak chováme jako otroci a věříme, že největší ctností bratra a spoluobčana je poslušnost. Za poslušnost se udílí povýšení a neposlušnost se trestá. Davová hypnóza je nakažlivá. Kdo nejde s námi, jde proti nám…je heslo visící ve vzduchu. Zotročení ducha je natolik běžné, že je vnímáno jako normální a svobodní na duchu jsou divní, či veřejně dehonestováni. Dav je ovládán skrze rovinu podvědomí, které se v duchovních textech říká podsvětní Hádova říše mrtvých. Nejde o doslovné mrtvoly, či zombie, ale o svět ztuhlých formálních existencí, přežívajících v povrchní realitě, bez vnitřní jiskry. Svět povrchních interakcí, prázdných materiálních cílů, živočišných tužeb.
Pod vlivem ztuhlosti formy necítíme dostatečně sami sebe jako hlubinu naplňujícího prožitku. Proto máme potřebu hledat vlastní naplnění všude venku. Proto lpíme na vztazích, pracovních cílech, na stálém růstu a dosahování výsledků, až dokud nepadneme vyčerpáním jako v krysím závodě. Jsme světem naučeni hledat smysl všude jinde, než v hlubinách lidské duše…
Kdo si dovoluje cítit cokoliv, ten nepředstírá s ostatními a narušuje systém. Je jako dítě, upřímně volající, že císař je nahý.

Zakleté království

Pro svobodu našeho ducha je klíčové vědět, že je zcela v pořádku cítit vše co cítím, tak jak to cítím. Když něco cítím, přijímám pouze svou vnitřní zkušenost takovou, jaká je. Pak se mohu svobodně rozhodnout, jak budu jednat. Pocit nemusím poslouchat, i když je silný. Musím mu však dovolit svobodně existovat, což mě samého činí svobodným.
Pokud si zakazuji cítit, potlačuji svou životní energii do ilegality podvědomí, aby tam žila jako démon duše. Čím více si zakazuji cítit, tím větší temný blok energie v sobě živím. Nakonec nad tím ztrácím moc a temnota podvědomí určuje můj život bez mého vědomí. Stává se z toho temný přízrak s vlastní vůlí, který vyžaduje stále nové dávky energie. V pohádkové symbolice je ten démon zobrazován jako sedmihlavá saň, ohrožující království duše, polykající princezny = zranitelnou nejcitlivější část naší energie. Saň představuje temnou stránku vlastní - sedmiúrovňové energie duše, která přerostla v utlačovatele.

Císařovy nové šaty jsou výpovědí o generaci předstírání, která zapomněla na svou autenticitu. Tak dlouho opakovali samé lži otrokářů, až jim sami uvěřili. Dnes už lidé ani neví, proč neprožívají svou naplňující pravou identitu. Jsou jako ryby v oceánu, které celý život pátrají po vodě a hledají sami sebe i své štěstí. A to jen proto, že je naučili projektovat vědomí ven a tudíž i energii ven, mimo sebe. Proto necítí, že to co hledají, mají již plně v sobě.
Žádný otrok by se dále již nesnažil odevzdávat energii ve prospěch otrokářů, pokud by měl přístup k naplňující hlubině uvnitř sebe. A to je důvod, proč zákulisním loutkovodičům světa vyhovuje lidská nevědomost o sobě samých.

Být jako děti. Kristova slova o potřebě být jako děti, směřují k našemu vědomému dovolení si bezprostřednosti, pravdivosti, otevřenosti. Dítě přijímá prožitek bez hodnotící, kritické mysli, která ho zakazuje dříve, než vůbec může být zažit. Dítě netrpí prázdnotou, dokud ho to nenaučí vzorce společnosti. Když pochopíme destruktivní povahu stálého myšlení, začínáme mysl pozorovat s odstupem jako dobrého sluhu, ale špatného pána. Abychom se dokázali vrátit k dětskému naplnění a radosti, musíme si vědomě dovolit - umožnit prožitek cítění, jemuž nepřekáží vzorce mysli. Musíme za tím jít, bez ohledu na názor většiny, bez ohledu na pocit viny a beze strachu o přežití.

Bolestivé city. Hluboké city jsou synonymem bolesti jen tehdy, když jsme se je naučili blokovat. Blokuje je mysl, která chce mít nadvládu. Kdykoliv proti svému prožitku bojujeme, vzdorujeme životu v sobě. Vzdorujeme dokonce vlastnímu naplnění a štěstí. Z toho vzniká nechtěné spojenectví: bolestivé_city. Bolestivé city se vlivem toho, že je nepřijímáme, proměňuji na bolestivé prázdno.

Tělo jako brána

Naše vlastní štěstí čeká na to, až ho odšpuntujeme. Byli jsme omezeni tím, že jsme si nemohli dovolit být cítícími bytostmi. Ale jak na to? Hluboce cítit své tělo. To zní jako přímý rozpor s dogmatickými křesťanskými přístupy, které bojují proti „padlému tělu.“ Většina těchto snah o zakazování těla, vedla jen k posilování všech tělesných tužeb. Jen vlivem nepochopení podstatného rozdílu ve významu. Cítit hluboce své tělo není totéž, jako být řízen tělesností. Hluboké cítění svého těla je naopak cestou jak ho vědomě ovládat. Hluboké prožívání těla je způsob jak tělo naplnit energií, aby jí bylo dost na vědomé řízení tělesných žádostí. Odmítání těla je naopak cestou, jak neslyšet hlas duše a necítit naplnění vyplývající ze své vyšší podstaty. A o to jde manipulátorům na pozadí systémů řízení světa i náboženství. Stačilo jim odpojit nás od sebe vlivem sdíleného ducha systému. Stačilo, že jsme uvěřili polopravdám, podávaným vždy jako lék, jehož vedlejší účinky celkovou situaci rozpadu vědomí jen zhoršují. A totéž se děje skrze náboženství. Jestliže někdo horlivě brojí proti tělesným hříchům a kontroluje své ovečky pod drobnohledem, vyvolává dojem, že je nejhorlivějším zastáncem cesty k dokonalosti. Ale je to jen ďábelská polopravda. Pod pláštíkem dokonalosti se skrývá ničivé potlačování přirozených tělesných potřeb. A to má destruktivnější účinky, než samotné podléhání hříchu. Skutečná cesta z pasti se nalézá uprostřed. Nenechat se ovládat tělesností, ale současně se také nestydět se za nic co cítíme ve svém těle. Neodsuzovat to, ani to nepotlačovat, ale naslouchat vnitřní temnotě, abychom jí porozuměli. Temnota vyplývá ze zranění a zranění se léčí novým a hlubším porozuměním. Novou perspektivou, která přeprogramuje naučený vzorec vzdoru/zablokování energie.
Zkáza lidského štěstí je v tom, že si nedovolujeme mít otevřené srdce a nedovolujeme si cítit pod tou nejušlechtilejší záminkou. Nechceme podléhat tělesnosti, ani nechceme být zranitelní a nechceme být stále na obtíž skrze city, které se nehodí. Nevěděli jsme jak jinak se ochránit, než se uzavřít, po vzoru většiny. A tak jsme se uzavřeli sami sobě, už jako děti. A tím jsme se uzavřeli i Lásce – Bohu. Příliš silné city jsme v sobě potlačili. V reakci na ďáblův systém, který je s nimi v rozporu.
Skrze tělo se projektuje naše vyšší Já do světa a skrze něj se také může naše vědomí obrátit samo do sebe a ke svému vyššímu Já se vrátit. Když se hluboce dotazujeme: „Kdo jsem já?“ Můžeme se ve vědomí přenést skrze bariéru svazujících okovů tělesnosti. Zažijeme klid a naplnění při současném uvolnění těla. Ale naše vnitřní dotazování musí být nanejvýš upřímné, aby bylo účinné. Musí být naléhavé a opravdové, musí být vytrvalé… Každému kdo klepe, bude nakonec otevřeno.
Jedině bytostným prožitkem dochází k alchymické proměně duše, nikoliv plnou hlavou znalostí. V tom je jediné pravé osvobození a trvalá proměna zotročení ve svobodu. Transformuje prožitek - zosobnění pravdy, ne naučená poslušnost. Nekonečným studováním textu jakkoliv posvátného, ani znásilňováním se nekonečnými afirmacemi nedojdeme k pravé alchymické proměně. Ta se děje pouze a jedině úplným odevzdáním se očistnému procesu mystické smrti, vzkříšení a nové zralosti.

Tři fáze proměny

Tři hlavní fáze alchymické proměny duše (symbolického Velkého díla neboli Magnum Opus) jsou Nigredo (černění/rozklad), Albedo (bílění/očista) a Rubedo (červenání/završení). Popisuje tři nejzákladnější fáze přerodu kovu vystaveného ohni. Kov po dokončení procesu změní svou strukturu. V psychologii Carla Gustava Junga tyto stupně představují cestu vnitřní transformace a sebepoznání v ohni zkoušek.
Tyto tři barvy má také pohádková Sněhurka, neboť její matka si přála dítě bílé jako sníh, červené jako krev a černé jako ebenové dřevo. (Viz. článek Podstata dvojplamenů) Je nasnadě, že tyto barvy vyjadřují trojný psychologický proces zásadní transformace duše, kterou alchymisté objevili, Jung ho pochopil psychologicky a Sněhurka symbolicky zosobnila.

1. NIGREDO (Černění / Rozklad)

►   Význam: První fáze znamená rozpad starých struktur, egoistických jistot a ponoření se do nevědomí. Obrácení se od světa do sebe. Odchod na pustinu duše.

►   Proces: Duše prochází krizí, utrpením, zmatkem a „temnou nocí“. Vše staré musí zemřít, aby vznikl prostor pro něco nového. Archetypálním symbolem je průchod izraelského národa Rudým mořem na pustinu, kde bloudí pod symbolem čísla 40. Události zaznamenané do Bible mnoho set let př.n.l.

►   Cíle: Osvobození od iluzí a konfrontace s vlastní stínovou stránkou. Hluboké rozpoznání a odžití destruktivních vzorců.

2. ALBEDO (Bělení / Očista)

►   Význam: Druhá fáze přináší světlo, pochopení a očištění po chaotickém období temnoty.

►   Proces: Duše se umývá, ujasňuje si své motivy a probouzí se k novému vnitřnímu životu. Přirovnává se k biblickému vzkříšení mrtvých a následnému soudu.

►   Cíle: Nalezení vnitřního klidu, oddělení čistého od nečistého a dosažení mentální jasnosti.

3. RUBEDO (Červenání / Zlaté dílo)

►   Význam: Závěrečná fáze symbolizuje sjednocení, zralost a zrod vnitřního zlata (celistvosti).

►   Proces: Dochází ke spojení protikladů v duši. Vědomého a nevědomého, mužského a ženského principu. Archetypem procesu je svatba Beránkova. Symbolem srdce.

►   Cíle: Dosažení celistvosti, moudrosti a žité harmonie, nebo-li jungovské individuace.

Nové uvedení do života

Po fázi rozpadu přežitého přístupu v temné noci duše, dochází k vybělení – hlubšímu porozumění a dosažení mentální jasnosti a klidu, ale stále ještě existuje odpojeni od hlubokých citů a od toho, abychom nově nabyté poznání ztělesnili. Když ve svém transformačním procesu neustrneme ve fázi „mudrců“, posuneme se do hlubokého prožitku ve fázi třetí. Vrátíme se do života noví, hlubší, proměnění a především ztělesňující to duchovno, o kterém toho tolik víme, ale plně jsme ho doposud nežili.
Jinak řečeno proces transformace duše se neodehraje beze smrti, vzkříšení, vnitřního soudu a nalezení nového, svobodného způsobu prožívání ve fázi třetí.
Hledáme bod rovnováhy, při kterém hranice a Jednota, mohou existovat současně. Při kterém nastává neduální bytí, kterým jsme více, než čímkoliv jiným. Neduální bytí není v konfliktu s ničím, co právě JE.
JSEM je bytí v duchu. JSEM, který JSEM, bez ohledu na to, co právě JE.
JSEM je tvar slovesa BÝT. Vyjadřuje neustále přítomné bytí na pozadí duálně rozděleného vnímání. Dualita stojí na rozdělení mezi POZOROVATELEM a POZOROVANÝM. V bytí se tato hranice mezi objektem a subjektem rozpouští. Nahrazuje ho POZOROVÁNÍ, kterým JSEM. A JSEM vyjadřuje zastavení hledání na niterném místě odpočinku, ve kterém se prolínáme s Bohem.
 

Bůh k Mojžíšovi promlouval skrze věčně hořící keř. Keř, který hoří a neshoří, je symbolem rozvětvené neurální soustavy těla, skrze kterou prochází elektrochemické impulzy. Jinými slovy věčný život je jako věčně hořící keř. Když skrze něj promlouvá Bůh, znamená to, že oheň ducha nás nejen oživuje, ale také vede. Promlouvá k nám zevnitř, pokud jsme otevření, skrze síť neuronů. A Mojžíšovi se to stalo poté, co byl pokořen z role egyptského prince na chovatele ovcí v pustině po dlouhých čtyřicet let.
Mojžíšův příběh ukazuje na propojení člověka s Bohem tím, že se ve vysoké úrovni dosaženého vědomí stávají jedním BYTÍM. Vždy tomu tak bylo, ale teprve po alchymické proměně jsme připraveni to naplno vnímat. Bůh jednal plně skrze Mojžíše, až po jeho alchymické transformaci duše, podobně, jako působil skrze Ježíše Nazaretského po jeho 40 denní hladovce. Vyprahlost pustiny se v očištěném Božím synu proměňuje na věčný oheň a Boží hlas. Pak se stává pro Boha tím správným nástrojem. (Více na téma JSEM najdeš v článku: JÁ JSEM-cesta, pravda a život, Božská hra)

Podmínky propojení

Co udělat pro to, abychom si to věčné, vědomé bytí v sobě uvědomovali? Vytvořit mu podmínky, aby se mohlo projevit. Můžeme se vědomě soustředit na svoji vlastní přítomnost ve vlastním těle a cítit oheň. Jako tantrický, velmi jemný dotek upoutává vlákna našeho vědomí a rozněcuje vnitřní energii v neurální soustavě jako elektricitu /ohnivost. Cítíme vzájemné setkání polarit bez toho, abychom reagovali na napětí, které to vyvolává. Indukujeme napětí mezi póly, jež se proměňuje v neduální energii, pokud před napětím neutíkáme, ani se jím nenecháváme strhnout. Nově vzniká vyšší, třetí energie, která je bezpečná. Říká se jí také kristovská. Věčné bytí hluboko v nás proto může být přítomno více, než obvykle, až hmatatelně, když se ho dotýkáme a s tím je současně spojeno i vyšší vědomí a vyšší bdělost. Spojujeme se s oživujícím duchem. Avšak skutečné mistrovství je nepotřebovat tělesný dotek, ale dotýkat se svého nitra nasměrováním proudu vědomí dovnitř.
Spojení s tantrickým dotekem, využíváme v tomto článku jako obecnou symboliku probuzení živosti, návratu vnitřní energie a hlubokého prožívání. Jakákoliv metoda zpřítomnění, která nás odpoutá z myšlení do přímého prožívání vede k božskému flow – plynutí v Jednotě. Vystoupení z času a duální rozdělenosti. Vědomá, mužsko/ženská interakce prožívaná v bezpečí je velmi silným akcelerátorem transformační energie.

Mimo prožitek sjednocení a božství platí, že jsme tomto stavu velmi účinnými tvůrci vlastní reality. Jinak řečeno, to co se nám jevilo jako nepřekonatelné hory problémů, se kterými jsme dříve nebyli schopni hnout, se nám najednou harmonicky uspořádává zdánlivě samo. V reakci na naše nevyslovená přání.

Komunikace doteku

Tantrická cesta se vyhýbá stržení k erotickému významu spojení. Podporuje nezištné setkání dvou bytostí, při kterém se snoubí blízkost s bezpečím. Setrváváním v tom prostoru komunikace beze slov, bez nátlaku i bez útěku, se zvyšuje energie vědomí. Dotek je nasloucháním bez hodnocení a bez potřeby cokoliv měnit. Znamená vnímání tepla, dechu, napětí a uvolnění, cítění jemných pohnutí.
Vědomý dotek znamená přechod vnímání od rozdělenosti ke sdílenému sjednocení následujícím způsobem:

1)   já → dotýkám se → tebe

2)  já ↔ ty

3)  splýváme v ději dotýkání

Potkáváme se v prostoru skutečnosti – lásky - přítomného bytí – sdílené pozornosti a poznáváme, že jsme sami tím, co hledáme. Mizí vzdálenost mezi pozorovatelem a pozorovaným. Tělo se stává bránou k duchovní realizaci. Ztělesňujeme to, o čem co jsme doposud jen přemýšleli. Prožitek odkrývá vyšší, bytostné Já.
V jemnosti dotyku spočívá detailnější vnímání intenzity. Políbení lásky je vyjádřením nejjemnější formy doteku, zasahujícím celou nervovou soustavu těla.
Tělo se ve vědomém prožitku proměňuje z prostředku chtivosti na prostředek realizace vyššího vědomí. Jemný, láskyplný dotek, je meditací ve dvou, která účinně přivádí vědomí:

⇒  z hlavy do těla,

⇒  z přemýšlení do přítomnosti,

⇒  z kontroly do vnímání,

⇒  z oddělenosti do vztahu.

Ruší se oddělenost mezi pozorovatelem a pozorovaným tím, že dochází k vnímání těla zevnitř. Současně odpadá potřeba vkládat jakýkoliv komentář mezi vnímajícího a vnímané. Děje se pouhé okamžité vnímání, bez prostoru i vzdálenosti. Jako když se tanečník plně ponoří do tónů své hudby. Tóny a pohyby umělce se dějí v jeden okamžik. Hudba i tanečník splývají v jednom procesu tančení, v dokonalé synchronicitě, která je dokonalostí samotnou. A to vnitřní sjednocení měl Kristus na mysli v následujícím výroku.

Klíčová neutralita

Vědomým přijetím těla nastává situace, kdy polarita přestává být překážkou Jednoty - neduality, ale stává se naopak její branou. A klíčem je vědomé přijetí, bez odmítnutí a vědomé dávání, bez zištnosti. To je charakteristikou nekonečně přijímající bezpodmínečné Lásky. Směřuje nás do úplného uvolnění se do toho, co právě JE.
Důležitým aspektem přijetí je neutrální prostor. Není to prázdnota ve smyslu nicoty. Je to prostor, kde se nemusí rozhodnout:

-  jsem ten, kdo se dotýká,

-  nebo ten, kdo je dotýkán,

-  jsem žádoucí,

-  nebo odmítnutý,

-  mám něco získat,

-  nebo něco dát,

-  je to správně,

-  nebo špatně.

Neutralitou dovolujeme, že pro tuto chvíli může zůstat pouze vědomí toho, co právě je. Tantrický jemný dotek je láskyplné sdílení, které prakticky a hmatatelně otevírá stavidla bezpodmínečné Lásky v duších zúčastněných. Vystavuje je kontrastu mezi nepřátelským prostředím drsného světa a sdíleným ostrůvkem lidského tepla a vzájemnosti. Všichni se chceme cítit milovaní a přijímáni, a pokud se oprostíme od kauzality mezi subjektem a objektem, tudíž od upínání se na dávajícího a opačně, prožijeme sami sebe uvnitř sebe jako samo milování, přijímání, i dávání současně. Všechny atributy bezpodmínečné Lásky začnou proudit skrze nás, protože jsme jim to dovolili. Protože jsme se vystavili bezpečí, ve kterém se přepisují sebedestruktivní a obranné mechanismy. Jak vzácné je pocítit existenci takové Lásky v drsném světě soupeření.
Pozorujeme, že v napětí mezi póly, které se vědomě přiblížili, se to děje – hýbe, zatím co my pouze JSME. V bezpečném doteku se děje důležitá změna, která začíná reakcí nervového systému na dotek, nebo na dávání doteku. Vyvolaná energetická odezva může existovat taková, jakou je bez toho, aby naše pozornost unikla z přítomného okamžiku. Bezpečná energie je příjemná a proto strhává vědomí k uvědomování si sebe sama v bezčasovém přítomném bytí.
Překážkou neutrality se stává jen hodnotící, kritizující a rozdělující vliv racionální mysli, utvářející svět, když se prodere ke kormidlu. Svět je vlivem nadvlády mysli velmi drsné a nebezpečné místo a to je důvod, proč jsme uprostřed něj potlačili svou citlivost. Často, aniž bychom si to dnes již uvědomovali. V rovině podvědomí se ukrývají temné přízraky jako příšery v hlubinách oceánu. Automatická reakce kontroly, bezpečnostní opatření nervového systému, nás automaticky odpojuje od hlubiny citů a tudíž i od sebe samých, pokud to vědomě nepřeprogramujeme skrze proces transformace duše.
Naše identita zformovaná dualitou vstupuje na scénu jako persóna, která hodnotí, kontroluje, posuzuje, či stále rozděluje na dobré a zlé, správné a nesprávné. To dělá konceptuální mysl těla. Ona je klíčovou překážkou neutrality a produktem iluze ega. Vytváří příběhy, kterými ospravedlňuje svou destruktivní činnost jako správnou. A když porozumíme zraněním, která to způsobuje duši, přestaneme nevědomě ubližovat sami sobě. Zlá macecha uvnitř nás ztratí svou moc tím, když pochopíme, že se o nás chtěla postarat v drsném světě, drsnými prostředky. Vysoké vědomí bezpodmínečné lásky ji však promění a zcela uklidní.

Jak osvobodit lásku?

Vytvářením bezpečného prostředí pro její existenci. V bezpečném prostředí se nás láskyplně zmocní a zcela námi prostoupí jako věčná Skutečnost na pozadí příběhu. Když pochopíme, že nyní už se nemusíme bránit a můžeme pouze být, uvolníme se. Vyhledáváme ticho a klid mimo ruch světa. S tím, jak se vědomí přesunuje z hlavy do těla, přestáváme myslet, že jsme a začínáme přímo prožívat svou jsoucnost, bez potřeby to analyzovat.

Persóna říká: „Myslím, tedy jsem.“ Jakmile však cítíme, že jsme více než ona, odpočineme si od ní v prostém a věčném JSEM. Přerušujeme tím unavující řetězec:
touhy → očekávání → hodnocení → kontroly → strachu → útěku…

Vše z toho najednou můžeme cítit a přesto to nechat být takovým, jaké to je.

Uvězněná princezna v nás to ale ještě nechápe a dosud se brání zranitelnosti tím, že sama sebe uvězňuje v níže vyjádřeném procesu:

otevření → zranitelnost → strach → obrana → uzavření

V bezpečném prostředí měníme průběh toho nekonečně opakovaného procesu, když uvěříme, že můžeme přijímat bez potřeby něco vracet a dávat bez očekávání zisku. V bezpečném prostředí si můžeme dovolit říct ano i ne bez následků nebo viny. V bezpečném prostředí se můžeme přiblížit a neztratit při tom sebe. V bezpečném prostředí je zranitelnost branou, kterou k nám přichází Láska. Zdánlivá bezbrannost, se mění na Božskou nedotknutelnost. Když to vše pochopíme, vědomě obrátíme proces uvěznění na proces osvobození následujícím způsobem:

otevření → zranitelnost → bezpečí → dovolení → hlubší prožitek → ještě větší otevření

Cesta k sobě

Setkání s druhým člověkem, se má stát cestou hlouběji k sobě, nikoli cestou pryč od sebe. Do něčí náruče.
To nejdůležitější je osobní zkušenost, jak se osvobodit od utrpení ve světě. Zjištěním, že dokonale svobodná a šťastná úroveň již ve mně existuje na pozadí ruchu všeho dění a životního příběhu. Dere se na povrch v neutrálním prostoru. Milující člověk mi ukazuje, jak mám milovat sebe sama, ne jak si mám na něm vypěstovat závislost! Vše, co hledám, již jsem, když si dovolím projít bránou cítění, bez myšlení a zranitelnosti bez útěku. Když sestoupím z hlavy do těla a do ducha. To nezkrocené myšlenky způsobují, že opouštíme sami sebe a stále unikáme kamkoliv mimo přítomný okamžik. Ale prožitek lásky ten proces zastavuje. Vyprošťuje nás z vleku atakující mysli do klidu věčného teď, které je jedinou Skutečností.
Dovol si zcela se zastavit, bez pocitu viny. Objev, že můžeš jen být. Ptej se: „Kým opravdu jsem, když všichni odejdou? Co ze mě zůstane bez mých rolí a životního příběhu? Kdo ve mě vnímá persónu, kterou myslím, že jsem? Kdo vnímá její myšlenky a prožitky?“

Jsem pozorovatelem, který mi umožňuje mé pozorování. Jsem vědomím, které mi umožňuje mé vnímání. Jsem v jádru nevinností, která byla obklopena vinami. Jsem nesoudící božství, které bylo odsouzeno ke smrti na kříži. Kdo mi umožní být v ďáblově světě tím, kým opravdu jsem? Kdo jiný, když ne já sám? Dokonalý život v Lásce je bytí tím, kým opravdu JSEM. A v tom stavu vědomí se nalézá království Boží.

Boží království znamená nejcennější životní poklad, který nosíme v sobě a nevíme o tom. Když ho nakonec objevíme, jsme otřeseni. Zatímco mnozí vůdci nás vedou k vnějším věcem světa, máme prozřít, že nás vedou k pomíjivosti a nestabilitě. Svatost ducha, kterou máme v sobě, nám nemůžou vzít ani ptáci, ani ryby. Bez schopnosti prožít hluboko v sobě ukrytý ráj, přebýváme v bídě a jsme bídou.

Království Lásky

Je nesmírně důležité nezůstat pouze u představy, že láskyplnost bližních nezbytně potřebujeme k prožívání celistvosti a tudíž i vlastní hodnoty. Když spatřujeme láskyplnost v praxi, která v nás vzbuzuje harmonii, je to iniciace i akcelerace současně, abychom milovali sami sebe stejně, navzdory všemu. Lásku nemohu nikdy vytvořit, ani napodobovat, ani na ní pracovat mentálně, aby se nejednalo o prázdnou nápodobu. Jediný způsob, jak lásku k sobě objevit, je dostat se proudem své pozornosti hluboko dovnitř sebe, kde jsem milování hodným, celistvým i nevinným současně. Uvnitř už dokonalost existuje, proto se ji nesnažme vyrábět, ale osvobodit.
Když žiji hluboce ze sebe, všechno mám a cítím celistvost. Vybírám si tím sebe a tudíž i Boha a tudíž současně i Lásku. Ocitám se tím v království Božím. Rozpoznávám destruktivní vzorce a propouštím je. Navzdory vnějšímu nepřátelství, agresi, stresu, soupeření, nezájmu, či opuštění, mám vždy volbu, jestli sám sebe ztratím, nebo nikdy neopustím. Odmítnout manipulaci, odsouzení, či zradu, znamená vybrat si sebe - Boha – Lásku a zavrhnout strach. Bez ohledu na to, jestli moji vnitřní proměnu manipulátoři odsuzují, já volím vždy sebe a nastavuji tím dokonalé zrcadlo všem, kdo chtějí parazitovat na mé energii a oslabit tím mé spojení s Bohem – věčným Životem.

Některé systémy víry dospěly ke zvrácenému názoru, že milovat sebe sama je sobectvím, ale nechápou, že nemohu „milovat bližního, jako sebe sama,“ když se odsoudím a pošlapu pokaždé, když na mě někdo sesype viny, anebo mě někdo zastrašuje. Když sám sebe potlačuji co mi budou druzí zrcadlit?
Jak může vůbec křesťan věřit, že hlas srdce je zrádný, jen kvůli jedené formulaci verše u proroka Jeremjáše? Kdo má zájem na tom, abyste byli odpojeni od srdce, zdroje citů? Není snad ta interpretace vytržená z kontextu, když popírá tu nejdůležitější podmínku záchrany? Novodobé farizejství dbá na každé písmeno svatých textů a současně popírá ten nejdůležitější Kristův zákon lásky, když zakazuje srdce a propaguje vládu mysli. Bůh je Duch a proto hodnotí ducha zákona, ne literu textu!
Systémy křesťanské víry představují Boha odděleného od člověka, čímž své ovečky drží odpojené od celistvosti - dveří do Božího království. Pozornost projektovaná mimo lidskou niternost, odpojuje nitro od Božího Ducha, od jeho ohnivé životní energie i od jeho hlasu. Jedině nalezení mysteriózní propojenosti Boha a člověka uvnitř vlastního těla, je prostředkem k trvalé transformaci. Fakt, že Bůh je současně v nás i ve všem mimo nás a stává se čímkoliv, čím se rozhodne být, vyplývá ze samotného významu jména JHWH. Avšak novodobé farizejství nedovoluje otevřené chápající srdce a proto hledí i slyší marně, neboť skutečný smysl nechápou. Zrádné srdce je to jejich, kterému není dovoleno se otevřít. Stejné to bylo s farizei i v Ježíšově době, jak to sám Kristus vyjádřil.

Dovol srdci hořet

Záchrana království

Jak je to se zrádným srdcem vykresluje pohádka o šípkové Růžence. Zamysleme se nad jejím psychologickým významem. Šípková Růženka je princeznou – symbolizuje čistou lásku v duši člověka. Její usnutí je o nevinné lásce, která se setkala s rodovou kletbou v době dovršení dospělosti. Jemná láska se střetává s bolestí vyvolanou vztahovými vzorci v její rodové linii. Konkrétně ulpívání na milované osobě je skrytou závislostí, jež vede k bolesti. Tato závislost vyvolala zášť a kletbu. Bolest srdce se dědí a propisuje do všech duší rodu. Bolest je symbolizována skrze zranění trnem růže. Láska cítí bolest a současně s ní přichází podvědomá reakce stažení, strachu, útěku. Láska v sebeobraně je spojena se srdcem uzavřeným lásce, což symbolizuje usnutí nejen Růženky, ale celého zámku. I jeden jediný důvod, pro uzavřené srdce, který realizujeme v duši ze strachu ze zranění, znamená duchovní usnutí celé bytosti symbolizované zámkem, v němž usnulo naprosto vše. (Týká se to i zakázaného srdce věřících.) Jedno nevyléčené zranění uzavírá a omezuje lidskou duši vůči tomu, aby byla plně sama sebou, beze strachu. Všechno lidské trápení vyplývá ze zranění, která nás odpojují od plného potenciálu duše. Omezenost ducha je nevědomostí a nevědomost vede k tomu, že se necháme ovládat strachem tím více.
Když celý zámek spí, velmi těžko si pomůže sám, protože snění znamená nevidět realitu takovou, jaká je skutečně. Zranění duše deformují samotnou optiku, kterou nahlížíme sami na sebe. A mysl podává racionální zdůvodnění. Takže pro spícího je vše v pořádku a netuší, že se motá ve snové smyčce. Netuší, že se uzavřel naplňující hlubině své duše a hledá to naplnění všude kolem sebe. Marně. Potřebuje zachránce.
Pro mužskou polaritu duše – bdělé vědomí, je cesta k vysvobození Růženky trnitá. Dokud se nenastaví tak, že vytrvá za každou cenu, neustoupí a nesnese jakoukoliv bolest, svůj boj prohrává. Trní, které posekal, zase znovu vyroste. Brodí se temnou nocí duše, která ho pročišťuje. Čelí vlastním démonům, jež se ho snaží odradit. Ale jedině hrdina, který neustoupí, nezalekne se jakékoliv bolesti a nemá strach, projde démony skrz naskrz. Co vlastně pudí tuto polaritu, aby bojovala roky s větrnými mlýny? Aby tak dlouho zdánlivě házela hrách na stěnu? Na to odpovídá psychologie dvojplamenů.
Proč je zachraňující polarita (runer) přitahována k nedostupným protějškům? Protože jeho psychika má sklon přiřazovat skrytosti vyšší hodnotu. Je to jako tajemství za zavřenými dveřmi skrývající drahocennou perlu duše, kterou nenalezl doposud sám v sobě. Čím drahocennější perla se skrývá, či vykukuje, tím těžší úkol a větší výzva. Vysvobozením princezny si hrdina dokazuje vlastní hodnotu. Chce cítit, že je hoden lásky a že je hoden být vybrán.

Vysvobozující polibek

A co závěrečný polibek, který vysvobozuje? Ani tento detail není náhodnou fantazií pohádkářů. Pohádku lze číst nejen jako fantazii, ale jako symbolický obraz transformace duše. Tady se znovu vracíme k definici tantrického doteku. Polibek symbolizuje největší formu blízkosti, která je bezpečná, důvěryhodná, pravá, nezištná. Princezna se probouzí tím, když tu důvěru, ve kterou přestala věřit, najednou pociťuje na vlastní kůži i ve všech nervových buňkách těla. Skrze zranitelnost, která ji dovedla k tomu, že se city staly strašákem, se k citům opět navrací. Ale tentokrát už jinak. Vědomě city přijímá a dovoluje si být zranitelná, protože vnímá lásku bez podmínek, vyjádřenou symbolicky vzájemným dotekem rtů. Samota jejího uvěznění byla příliš dlouhá a bludná smyčka neřešitelnosti příliš nekonečná. Polibek bdělého hrdiny, který pro její vysvobození strpěl i to nejhorší, ji vytrhuje z bludného kruhu, ve kterém se nejvíce brání tomu, po čem nejvíce touží. Obě polarity prošly nejprve vší svou vnitřní temnotou, aby ji zcela pochopily a očistilo je to k dokonalému spojení na vyšší úrovni, než je v tomto světě běžné. Alchymický proces se promítnul do pohádkového příběhu vlivem vyšší inspirace spisovatele.

Brána do života věčného

Konec oddělenosti je koncem nedokonalosti. Oddělenost vytváří časoprostorovou realitu a sjednocení polarit ji překračuje. Dojde-li k dokonalému poznání sebe v oddělenosti časoprostoru, transformace duší dospěje k mystické svatbě polarit. Zmizí vnitřní napětí mezi póly. Zmizí prožívání časovosti, zmizí niterné prožívání prázdnoty. Realizujeme zkušenost, že veškerá Skutečnost je právě tady a právě teď, věčně. Životní drama vyplývalo z iluze falešného vnímání.
Co se stane, když opravdu zvolíš sám sebe? Od té doby už není kam jít, co hledat, ani kvůli čemu trpět. Není už nikdo a nic, co by mělo moc tě oddělit od Boží lásky.
Všechno postrádání zmizelo, když máš vše v sobě a na dosah. Ale jak s tím žít už napořád? Jak to stále cítit a neztratit? Už netrpíš samotou, protože stále chodíš sám se sebou, spojen s Bohem. Když se ztratíš, znovu zvolíš sebe, neboť tu cestu již znáš. Máš svůj domov v sobě a Bohu současně, navždy.