Vnitřní sjednocení

Vnitřní sjednocení znamená spojit rozdělenost polarit duše, kvůli níž prožíváme neharmonii, nedokonalost, neštěstí, utrpení. Cesta sjednocení je však něčím neobyčejným pro tento svět, speciálně proto, že znamená vydat se na duchovní cestu, která je v přímém rozporu s duchem světa. Dotek lásky, který sjednocuje nitro, podněcuje poutníka hledat něco více, než nabízí každodenní realita davu. Vzpomínka na Lásku voní a posiluje vytrvalost. Po cestě se však postupně odhaluje nezbytnost obětí a následně i jistý druh vyloučení z konzumní společnosti a průchod temnou nocí duše. Avšak všechny útrapy cesty za Láskou jsou ničím, ve srovnání s obrovskou hodnotou nalezení duševní celistvosti, která znamená stát se Synem člověka – dokonalým člověkem. Vše, co je pro nedokonalého člověka nepředstavitelnou bariérou vypadající jako hora, je pro celistvého možné. Všechny touhy duše jsou v cíli cesty plně uspokojeny. Mimosmyslové schopnosti i zázraky se dějí.

V nedokonalém stavu stále unikáme z přítomného okamžiku ve snaze upínat se k budoucí realizaci. Jediné místo, kde se může dít trvalá proměna k dokonalosti je stále nevědomě přehlíženo a vnímáno jako neuspokojivé, až děsivé. Neprobuzený prchá před střetem se Skutečností, protože si neosvojil vnitřní nástroje, jak ji unést. Únik z reality podněcuje neklidná mysl, která vláčí vědomí a energii neprobuzeného všemi dramaty životního příběhu a na pobyt v přítomném okamžiku už zbývá pouze omezená část vědomí. A právě ta omezenost vědomí je duchovním spánkem.

Setrvávat v bytí a plně přijímat přítomný okamžik si žádá odvahu nevědět. Dovolit si pustit jakoukoliv kontrolu. Dovolit si nic neřídit a důvěřovat v ideální řízení vlastního osudu Bohem, pokud do něj nezasahuje konceptuální mysl. Mysl je podmíněná, zatímco bytí je nepodmíněné. Mysl má být nástroj, ne velitel. Podmínění znamená stálé a stálé definice o tom, co se může a co se nemůže, co je dobré a co není dobré, co je dost a co je málo atd. Mimochodem podmínění je rozdělováním způsobujícím rozdělenost. Bez podmínění se hroutí lidská formální identita vytvořená koncepty mysli. Zatímco nepodmíněné bytí nepotřebuje vůbec žádný komentář mysli, aby bylo tím, co je. Ba naopak, komentář mysli to ruší. Bytí je plynutí bez potřeby používat mysl, které tu někdy nazýváme jako flow.

Bůh v nás

Jsme prostorem a tichem umožňujícím myšlení i uvědomování. Proto jsme více, než myšlenky a více než znalosti. Ve stavu za myslí jsme bystřejší, živější, moudřejší a dokonalejší, než si mysl dokáže představit. Jsme tam nerozdělení, vitální a šťastní. Rovina našeho plného uzdravení a duchovní realizace již hluboko v nás existuje. Naše spojení s tímto prostorem ducha, hluboko v sobě se prohlubuje tichem mlčení jako nekonečná hlubina uvědomování si svého uvědomování.
Mysl i egoická identita existují jen díky prostoru ducha, ve kterém se mohou dít. To On umožňuje jakoukoliv hru forem a myšlenek. A můžeme dojít k jasnému vědění - gnózi, že On je Bůh, v němž je vše skryto a z něj vše vychází. Ten Nejvyšší. Vnímej ticho a prostor bytí, v němž se vše děje a tím pozoruješ Boha.

Ďábel v nás

Zatímco naše egoická identita – persóna – macecha – žije z neustálého žvanění. Stále hlídá, kontroluje, posuzuje, škatulkuje, rozděluje. Tato tělesná identita a mysl stále vkládá do všeho komentář a stále se vztahuje k formě, k osobnímu příběhu, k duálnímu světu. Stále narušuje klid našeho bytí a znemožňuje zůstat v lásce. Pochybuje, odporuje, našeptává, zpochybňuje. Je vnitřním ďáblem narušujícím jednotu a podporujícím rozdělenost. Nedokáže mlčet, nedokáže se zastavit a tím stále a dokola ulpívá na povrchnosti a vytěsňuje nevyslovitelné vědění, cit, intuici, vhled, bytostnou identitu. Řešením není umlčet macechu uvnitř sebe, ale NECHAT ji BÝT. Nebrat ji tak moc vážně, jak by sama chtěla. Oslabit její nadvládu, když se snaží neurvale vládnout. Uvědomit si, že je přeludem a přelud sama permanentně vytváří.

Nechat se unášet myslí, jejími koncepty, vinami, posuzováním, kritikou, či rozdělováním, znamená ztrátu sebe sama. Brát komentář mysli vážně, jako pravdu, znamená stálé soužení. Mysl nás vláčí skrze příběhy viny, příběhy selhání, příběhy ublížení atd. Vláčí nás fiktivním prostorem představ a scénářů, ale ne skutečností přítomného okamžiku. V přítomnosti tak zvaně „nejsme doma“, pokud jsme ve vleku mysli. Kdo není doma, přenechává svůj dům démonům a jejich přičiněním cítíme tím větší neklid, nespokojenost, rozptýlenost, nedostatek sil vymanit se ze dna. Dýcháme plytce. Jsme ztotožněni s formou a povrchem a prožíváme jeho úděl, kterým je neustálý rozpad a nové rození.

Osvobozená mysl

Být přítomen, znamená dělat vše naplno, s vědomím, s bdělostí. Znamená to volně a hluboce dýchat. Racionální mysl je plně otevřená výzvám života a nebojuje proti nim. Dokáže být zticha a je krotká jako beránek. Řeší to, čeho nebyla schopná ve své rozpolcenosti. Hýbe horami plnou silou ducha, ale nebrání a nebojuje, vůči proudu života. Otevřená mysl přijímá vše co je, takové, jaké to je, ale je imunní vůči ztrátě sebe sama. Přijímat vše co JE, je totiž o osvobození mysli, která porozuměla svým zraněním a neblokuje již dále proud života a vlastní autenticitu. Taková mysl vytváří stabilní rámec, ve kterém může být srdce otevřené, láska může plynout a dech může volně proudit. Tichá mysl je stabilní útočiště, či bezpečná výšina, na kterou si chodil Kristus odpočinout od lidí. Načerpat energii od Otce. Je to mysl, která je dobrým sluhou a nesnaží se urvat nadvládu.

Přijímat vše co JE neznamená nechat si vše líbit, či setrvávat ve stagnaci tam, kde nás duch ponouká k činu. Znamená to pevně spočívat v sobě, cítit bezpečí z nitra, bez ohledu na okolnosti. Přijímat proud života jako vnitřní pramen a nechat se jím pozvednout, kdykoliv duch chce. Znamená to také nedovolit čemukoliv a komukoliv překračovat hranice vnitřního rámce bezpečí – stále přítomného bytí.
Nenechávat kohokoliv nečistého znesvětit vnitřní chrám duše, může někdy znamenat zvednout se a odejít. A jindy to může znamenat ostře se ohradit vůči infiltraci temnoty, která chce zneužívat otevřenost a citlivost srdce a vysávat energii.
Kdo žije hluboce sám ze sebe, objevil trvalý zdroj života a štěstí v sobě. Objevil království nebeské uvnitř pozemské formy. Objevil místo propojení nebe a země uvnitř svého středu. Objevil svatý grál. A něco tak cenného se stalo novým zdrojem života a prožívané hodnoty. Přesně podle Ježíšových podobenství.
Místo nejintimnějšího spojení polarit v duši je zváno svatební komnatou, která je vědomým přístupem chráněna. Ke svatbě duševních polarit a současně také duše s Bohem, dochází až ve chvíli zajištění bezpečného prostoru. Podle křesťanského mystika Jana od Kříže, je samota prostorem důvěrného setkání duše s Bohem a ticho je způsobem, jak se tomu otevřít. Duše je Nevěstou Boží a svatební komnata je stavem sjednocení, do kterého ji sám Bůh vede, skrze své Slovo v duši, jemuž se musí naslouchat v tichu, překonávajícím samotu. Utrpení samoty se pak postupně transformuje v blažené hnízdo odpočinku.

Role svědka

Finální fáze duchovního přerodu je až za fází mudrců a povolaných léčitelů, terapeutů a spasitelů. Až když duchovně pokročilý poutník odloží své ztotožňování s vlastní nabytou moudrostí o duši, o jejím uvěznění, o vlastním poslání a jeho rozvíjení, o léčení druhých a jeho používání. Všechny nejušlechtilejší poslání naší duše se ve fázi pokročilých mudrců mohou stát pastí, neboť způsobují ulpívání vědomí na myslí vytvořené identitě vyvolených, ať je jakkoliv posvátná a jakkoliv pravdivá. Skutečný duchovní léčitel nevyhledává své uplatnění, ale je vyhledáván.
Nastává zvláštní paradox, že skutečným spasitelem, vyvoleným a léčitelem se osvícený stává, až ve chvíli, když na to zapomene a z role vnímajícího své poslání se přesune do prostého vnímání bez potřeby cokoliv identifikovat, analyzovat i napravovat. Mudrc má sklon vidět problém i řešení na první pohled a neodolá pokušení, aby se neuplatnil při jakékoliv vhodné příležitosti. Existuje v něm totiž ještě představa o vlastní užitečnosti v zachraňování světa, jelikož nedokázal plně potlačit své duchovní ego. Ale ten, kdo své osvícení dostatečně realizoval, dokáže vypnout i všechny své představy o své důležitosti a užitečnosti. Přebývá ve svém bytí s pocitem, že neví nic a dovoluje tomu pocitu existovat beze strachu o ztrátu vlastní tváře. Má odvahu momentálně nic nevědět, neřídit své poslání, ani si nepřipadat důležitější, než kdokoliv jiný. Nechá v sobě umřít potřebu cokoliv dokazovat. Avšak nabytou moudrost neztrácí, ale ztělesňuje ji na sobě a vše ostatní nechává na osudu. Potřeba oslňovat brání svobodě ducha. Potřeba shromažďovat a neztratit ovečky zavazuje a spoutává. Až ve chvíli, kdy myšlenkové koncepty nedeformují pravdivý obraz ducha, stává se osvícený pravdivým svědčícím. Pravdivý svědek totiž nepřemýšlí o tom jak nejlépe zrcadlit Boha, ale zrcadlí ho bez hodnocení tím, že JE plně takovým, jakým JE. Vytváří tím harmonické pole, které harmonizuje okolí komunikací beze slov. Tím nejúčinnějším možným způsobem. Přítomnost bez konceptů, kritiky a hodnocení je tou nejtransformativnější silou, která existuje. Je totiž přímým propojením polarit duality, nebe a země. A za tímto cílem jde duchovní žák mnohem déle, než si dokázal představit. Na cestě za láskou se musí nakonec vzdát i všech dosavadních nástrojů i zažitých představ a dát všanc svou zranitelnost.
Kdykoliv se mysl snaží zasahovat do přírodního procesu, netuší, že ruší něco, co nedokáže dokonale popsat, natož pak vytvořit, či řídit. Tento přístup se stává překonaným nástrojem. Vzrůstající moudrost duše ví, že se musí odevzdat ztrátě smyslu, ztrátě dosavadní identity i samotě, aby dokončila transformaci. Teprve pak přebírá plné vedení Bůh, který poskytuje vyšší smysl a vyplnění prázdnoty naplněním, vyšším obsahem, překračujícím obzory omezené tělesné mysli.

Vůně Lásky

Člověk puzený touhou nemusí vnímat nejjemnější rovinu své bytosti, dokud v něm nezemřely všechny zábrany. Neodbytná touha je démon duše. Po fázi temné noci duše dochází k významnému oslabení závislostí a tudíž k vybělení duše. V té fázi se rozpustí silné potřeby a puzení a dochází k významnému uklidnění a přesunu vědomí do prostého bytí. Osvojení si a zabydlení místa klidu za vším ruchem dění. Tehdy najdeme cestu do bytí a objevíme v něm svůj domov. Klid, prázdnota a nečinnost již nepředstavují problém, ale útočiště. Teprve pak se otevřeme jemnější rovině vnímání. Jako bychom slyšeli trávu růst a viděli souvislosti, které nás dříve míjely. To je třetí fáze alchymické proměny duše - rubedo.
V hlubokém ponoru do bytí odpadá analýza, odpadá příběh a odpadá stálé hledání (myšlenkové procesy) a prohlubuje se přímá zkušenost. To, co zbude je zakoušení Lásky, Boha, či celistvosti - ekvivalentů božské Jednoty, které se ve zvýšené citlivosti proměňují ve vůni.
Podobně jako v náruči milovaného člověka se nám děje něco obtížně pojmenovatelného. Zažíváme bezpečí, důvěru a celistvost jako pocity, které umíme vyjádřit, ale můžeme si uvědomit hlubší přesah vnímání, který je těžko přenositelný a sdělitelný. Slova jsou na bohatost toho vjemu příliš omezená. V lásce mezi mužstvím a ženstvím zakoušíme symbol pravého sjednocení dříve, než porozumíme jeho hlubšímu smyslu.
Z milované osoby, v jejíž náruči jsme se zcela otevřeli, můžeme cítit vůni. Uvědomíme si, že pravá Láska, jakožto vrcholný prožitek harmonie, je něčím, co námi vzájemně prostupuje a spojuje nás, stejně, jako když nasáváme opojnou vůni. Ta vůně se neptá, jestli smí vstoupit, prostě námi prostoupí a způsobí vzrušení všem buňkám v těle. Zaplaví nás vnitřní oheň a cítíme energii. Můžeme si uvědomit, že se nadechujeme něčeho opojného a silně uspokojujícího, i když víme, že parfém to není. Je to opojná vůně Lásky, která je vyživující, nedá se polapit, nedá se spoutat, nedá se řídit, stejně jako nemůžeme určovat vůni pražených mandlí, pečených mořských plodů, lesního ovzduší, nebo rozkvetlé louky. Slovy krále Šolomouna:

Vůně Lásky je bezkoncepční zakoušení vlastního prožitku. Otevření se vlastní zranitelnosti v důvěře a bezpečí. Ve fázi rubedo již pokročilý žák neupadá do závislostí na člověku i když miluje více, než kdykoliv předtím. Miluje bez potřeby vlastnit a spoutávat. Miluje díky otevřenosti Láskou, která JE a neptá se, zda tu může být a vstoupit. Prostě vším prostupuje a na všechny dopadá jako světlo lampy. Všechny objímá, bez rozdílu a nelpícímu nezpůsobuje bolest. Vyzařuje z pramene otevřeného srdce. To je vyšší Láska, bez závislosti, ke které se dopracujeme často až po dlouhé sérii srdečních zlomenin a samoty. Ačkoliv ten symbol stavu milování mohl přijít skrze partnera, vyšší vědomí může být realizováno skrze tento symbol, bez přítomnosti druhého člověka. Duše si pamatuje obraz dokonalé Lásky v sobě, který mohla získat skrze matku, otce, či milence, ale pokročilý žák překračuje pojetí omezenosti lásky na vztah mezi lidmi. Duchovní poznání postupně odhaluje, že lidské vztahy odzrcadlují především vztah k sobě samému/samé. A teprve v bezpodmínečné lásce k sobě nalezneme pravou celistvost, díky níž začínáme milovat opravdu nepodmíněně a hlouběji všechny ostatní. Duálový partner duše je otištěn v duši člověka.
Skutečně nezištnou Lásku mezi dvěma svobodnými partnery navíc nelze oddělovat od Lásky mezi duší a Bohem. Na této úrovni projevu se totiž propojuje jak horizontální, tak vertikální polarita současně. Dokonalé spojení duší, které k sobě patří, se děje současně se spojením polarit v duších obou partnerů a sjednocením duší v Bohu.
Ježíš byl obrazem a živým symbolem takového sjednocení, které Bohu vonělo Láskou.

Obraz Boha v duši

A tady se dostáváme k velmi významnému uvědomění o rozdílu mezi symbolem a skutečností. Lidé zpravidla nechápou rozdíl mezi obrazem Boha a živým Bohem. Proto se dopouštějí modlářství z nevědomosti. A zdaleka nejde jen o zakázané vyobrazování Boha a nebeských věcí, používané k uctívání. I bez náboženských ikon, lidé uctívají myšlenkové koncepty o Bohu, nikoliv živého Boha. Vůně Lásky, kterou cítíme všemi buňkami jako celistvost, je přímé zakoušení Boha, které se skrze modly neděje. Přemýšlení, definování a představování si Boha je nápodobou, která se odlišuje od živé, nepopsatelné Skutečnosti. Vnější pomůcka nemá transformační sílu Skutečnosti. Avšak uložená vzpomínka na energetický stav Lásky - obraz dokonalého prožitku, bez potřeby ho definovat, může být bránou do Skutečnosti, k Bohu. Je to niterné přechovávání dokonalého obrazu. Podobným způsobem je i Kristus Bránou k Bohu, kterou si nesou všichni hluboko v duši. Nevyslovitelné poznání gnóse, přenesl do slov logos a především to nejprve zosobnil jakožto Svědek – Syn člověka. Ježíš nemusel příliš vysvětlovat těm, kdo ho viděli, protože mnozí uvěřili kvůli neobvyklému, harmonickému prožitku, který zakusili v jeho přítomnosti. Ježíš zprostředkovával přímé zakoušení Boha – Lásky, neboť on sám je Bohem, ale ve světě forem se ho mohl zhmotnit pouze kousek, který tělesná schránka unesla. Proto je Bohem, ale menším, než Nejvyšší, proto je nazýván Synem, i když je praotcem všech duší. Je podobou Boha, jako je dítě podobou svého Otce a skrze něj Bůh stvořil vše ostatní.

Mužsky orientovanému světu chybí k celistvosti především dokonalé přijmutí obrazu - archetypu ženství. To je význam Janova vidění kristovské ženy (Nevěsty) na nebi, která je v Bohu a chráněna křídly orla – Krista. (Viz. článek Sedmá trubka v odstavci Žena na nebi, viz. článek Vysvobození princezny) A to je účelem této doby transformace - „konce starého světa“. Posunout lidské vědomí významně dále, od omezenosti mužského rigidního přístupu k ženskému plynutí v duchu. Přesněji řečeno, ke svatbě v rovnocenném svazku obou polarit. Od oddělenosti forem, k jednotě spojení, které symbolizuje svatba Beránkova. Na úrovni duše se láska v duši vdává za vědomí.

Symbol růže

Tento článek provází symbol růže, který má souvislost s textem v mnoha různých významech. Květ růže symbolizuje tu nejjemnější a nejzranitelnější Lásku, ukrytou ve středu lidské duše. Bezpodmínečná, nezištná Láska je spojnicí mezi člověkem a Bohem, neboť vyjadřuje vysokou úroveň stavu vědomí, v níž se člověk potkává s Bohem. Květ růže je však velmi jemný, zranitelný a voní, stejně jako pravá Láska. Rozkvetlé nitro člověka doslova šíří vůni poznání Boha – Lásky do okolí. Láska jakožto energetická vibrační kvalita se rozvíjí v srdci postupně jako květ, pokud se člověk nalézá na duchovní cestě. Avšak podléhá to dramatu, jehož archetypem je pohádka O šípkové Růžence. (Viz. článek Kletba Šípkové Růženky)
Trny růže se nalézají na těle květiny, což symbolizuje, že právě tělesnost spojená s tělesným myšlením a přejatými - světskými vzorci myšlení, je tím trnem bolesti vedoucím k uspání – neprobuzenému stavu duše. Křesťanství ten stav označilo jako zděděnou nedokonalost. V období po probuzení se hledající vzdaluje od trnité, povrchní tělesnosti a upíná svůj zrak do nitra - středu duše. A ukryté a plaché ženství rozkvétá pod přívalem pozornosti – koncentrované energie vědomí. Až dokud se trní nerozestoupí a v duši nedojde ke spojení dvou pólů lidské rozpolcené duality. Růženka je políbená, probuzená, rozkvetlá a v bezpečí, pod ochranou mužského vědomí, které dlouho zdolávalo trny a probudilo s Růženkou i celý zámek. A celý probuzený zámek znamená, že celá bytost prochází novým zrozením z ducha (ohně) a vody. Zrozením nového života duše, se obrací „prokletí“ zvané v křesťanství jako „dědičný hřích.“ Aby toto prokletí mohlo být překonáno, musel se najít hrdina – spasitel. Avšak tím spasitelem je vědomý přístup, či vědomé bytí – mužský, aktivní, expanzivní aspekt každé hledající duše.
A co Spasitel s velkým „S“? Tím je Kristus, jenž je zlatou Bránou, kterou vcházejí novomanželé mužství a ženství lidské duše. Je to svatba nejen dvou polarit duše, ale současně i sjednocené duše, která vstupuje skrze Krista do Jednoty s Bohem. Nebo-li duše a Bůh prochází branou z ďáblova světa do Božího království.

Volné pokračování tématu najdeš v následujícím článku Nadechni se z Boha.